Český rozhlas 1 - Radiožurnál

Do politika obyčejný člověk nevidí. Ti upřímnější otevřeně přiznávají, že dlouhodobým schůzováním, setkáváním se po většinu času s jinými politiky, ale i užíváním četných výhod se vzdalují svým spoluobčanům. Jsou-li si toho vědomi, snaží se průběžně získat alespoň základní informace o životě obyčejných smrtelníků. Většina politiků ovšem časem propadne pocitu, že právě oni žijí normálně, jejich svět je "ten pravý", a nespatřují tedy důvod přihlížet k nějakému hlasu lidu. Svět politiky je věčným zápasem o vliv, neustálým potvrzováním své pozice, je hrou, ve které jsou si všichni aktéři konkurenty. Ať už mezi politickými stranami, anebo uvnitř stran se neustále taktizuje anebo intrikuje. Politici jsou přesvědčeni, že na tom není nic špatného, koneckonců se jedná o soutěž, a ta patří k demokracii. Vše, co se přehání, je ovšem špatné. Když se politika zúží právě jen na boj o moc, stane se pro občany zbytečností, začne jim vadit. Politici si obtížně připouštějí, že za špatný kredit u veřejnosti si mohou sami, například proto, že přijímají špatné zákony, anebo špatně hospodaří s veřejnými prostředky. Vinu za svou špatnou "imidž" připisují novinářům. Zde je asi hlavní důvod, proč politici připisují nesmírnou důležitost médiím, proč se snaží dostat na obrazovku, proč se stopkami v ruce sledují, jak dlouho jsou na obrazovce jejich konkurenti a proč tak pečlivě monitorují, co se o nich kde napíše či řekne. Politik je neustále v pokušení přispět ke svému lepšímu obrazu v médiích tím, že novinářům vnutí svou představu světa. Politici se pak liší v tom, zda se novináře snaží přesvědčit, anebo zda se snaží je zastrašit. Důsledkem toho druhého přístupu je krize v České televizi.

Když Poslanecká sněmovna volila Radu české televize, vycházeli především poslanci za ODS a ČSSD z názoru, že mandát pro politické strany se má zrcadlit ve složení orgánu, který je pověřen dozorem nad veřejnoprávní televizí. Tento názor má řadu odpůrců, kteří jsou naopak přesvědčeni, že televize má být na politických vlivech nezávislá, a tudíž by ji měli kontrolovat osobnosti politicky nestranné a požívající přirozenou autoritu co nejširší veřejnosti. Tento spor je vlastně sporem, zda Poslanecká sněmovna při jmenování Rady České televize postupovala v duchu zákona. Ať už ano, či ne - postupovala při výběru lehkomyslně a důsledkem této lehkomyslnosti bylo překotné odvolání ředitele předtím, než bylo možné posoudit na obrazovce výsledek jeho práce (Chmelíčkovu televizi máme vidět až od ledna), a stejně horečné jmenování ředitele nového, o kterém rada předem věděla, že bude mít v České televizi obtížnou pozici. Nešťastně zvolená rada nešťastně vyměnila ředitele a za této situace se ani mnoha právníkům nechce příliš hovořit o respektu k zákonu jako podstatě parlamentní demokracie. Nad zákonem o České televizi existuje ústavní princip svobody projevu a mezinárodní závazky, které smysl existence veřejnoprávních médií vidí v tom, že mají představovat hráz proti politické manipulaci. Je tedy věcí diskuse, zda parlamentní demokracii ohrozili vzbouření novináři, kteří odmítají akceptovat vyhazov z práce, anebo poslanci, kteří tuto situaci způsobili zneužitím zákona k upevnění svého vlivu.