číslo 2/2001 |
|
Názory, komentáře |
|
ČLOVĚK A SVĚT
Tádžikistán, Afghánistán, prosinec
2000
Auta i lidi dostali za poslední dny pořádně zabrat, v nejhorších úsecích se nedalo jet rychlostí víc než pět sedm kilometrů za hodinu. Na překonání nejtěžšího stoupání na úzké stezce nad řekou bylo potřeba dvou pásových traktorů. Jeden auto táhl a druhý tlačil radlicí zezadu. A dole pod skálou ležely zbytky kamionů, kterým se to nepodařilo. Z výšky vypadaly jako rozlámané hračky. Vezeme pomoc financovanou z prostředků vlády ČR na pomoc uprchlíkům v severním Afghánistánu. Je jich tu od poslední ofenzivy Talibanu asi osmdesát tisíc. Včera se nám podařilo překročit v horách hranice Afghánistánu a přes noc jsme dojeli do Faizabadu, v podstatě jediného města, které je ještě v rukou jednotek loajálních před-talibanské vládě. Studenti boží, tedy Talibové, postupují každý rok o kus na sever. Ocitli jsme se v zemi, kde se zastavil čas. Není tu elektřina, plyn, kanalizace či vodovody, ale ani cesty a mosty. Stát suplují humanitární organizace. Platí fungování škol a ambulancí, opravují cesty, hloubí studny a zavlažovací kanály. Místní dělníci jsou vypláceni formou potravin, kterých je tady na severu, v hornaté suché a v zimě velmi chladné části Afghánistánu, tradičně nedostatek. Léky darované Českou republikou budou použity v síti ambulancí, kde se uprchlíkům dostává sice jen základní, ale alespoň nějaké zdravotnické pomoci. ŠIMON PÁNEK |