Asi nemám nejlepší životní období. Mé "veselé historky" z portugalského Porta začaly už v taxíku z letiště. Poprvé v životě mě vezla dáma, která byla starší než moje babička. Když vzala do rukou má zavazadla a položila je do kufru ještě mi nic nedocházelo. Ale v autě jsem to pochopil. Ta paní se snad chystala na smrt. Po celém voze visely kříže a obrázky svatých. Podobně ověšená byla žena také na krku a zápěstí. V rádiu jelo na plné obrátky kázání a madam měla stabilně na tachometru 180. Pokud něco jede do pekla - vypadá to jako můj taxík v Portu - o tom jsem přesvědčen. Po cestě jsem několikrát litoval, že jsem se nevyzpovídal.

Po rychlém ubytování jsem se rozhodl odjet ihned do místa summitu v Santa Maríi da Feiře - městečku, které je od Porta vzdálené asi třicet kilometrů. V autobuse se na mě ale nalepil ředitel rumunského politického týdeníku. Tak se mi alespoň představil. Řekl mi, že jeho otec se jmenoval Josef a má Čechy rád. Po několika minutách rozhovoru, který byl jeho monologem, to přišlo: začal si stěžovat, že v Portugalsku nic nefunguje - zvlášť směnárny. "Mám stovky dolarů ale nikdo mi je nevymění. To je skandál. Potřebuji 1000 escudos na léky," řekl mi naléhavě a já čekal. Dlouho to netrvalo. "Brachu - nepůjčil bys mi asi deset marek? Novinář novináři pomůže. Co ty na to?" A mě nezbylo než zachránit Rumunovi život, jeho zdraví a vůbec zpravodajství o summitu pro jeho týdeník, který prý vycházel v ilegalitě už za Ceauseska. Stále jsem se nemohl ubránit tomu, že ten člověk možná mluví pravdu a jen já jsem předpojatý a lakomý. Jisté je, že druhý den mi dal vizitku a text prohlášení, které adresoval summitu Evropské unie ve Feiře. Dostal jsem také rumunskou čokoládu a dozvěděl se, že je předsedou strany, která nemá v historii obdoby. Jen poslyšte její název: Demokratická socialistická svobodná republikánská strana Rumunska.

Sotva jsem vstřebal náklonnost rumunského novináře, překvapila mě mnohem kurioznější věc, která vypovídá o německém smyslu pro pořádek. Představte si, že německý kancléř Schröder odletěl na summit bez ministra obrany Scharpinga. Pilot letounu německé armády zapomněl Scharpinga v letištní hale a přišlo se na to pouhou náhodou. Někdo se prostě zeptal: "A kde je vlastně ten Rudolf. On nakonec nejede?" A v ten moment se letoun otáčel zpátky k letišti za hlasitého láteření kancléře. Možná by si Schröder v tu chvíli přál mít místo svých podřízených robota, který si na summit přivezla španělská delegace a přitáhla tak pozornost desítek televizních štábů. Robot mluvil pouze španělsky a měl odpovídat na otázky kolem jednotné měny eura. Jenomže novináři a diplomaté jsou také provokatéři a nejčastější otázkou pro legračního robota bylo - co si myslí o sexu. Robot blekotal naučené fráze a na otázku, zda má raději blondýnky nebo brunetky, odpověděl bez ostychu "EURO je silná měna. Blondýnky je silná měna." Co dodat: summit ve Feiře byl trochu naruby.

Je to jako rub a líc jedné mince. Dvě odlišné strany, dva rozdílné pohledy. Hrabě Drákula, obránce křesťanské víry, valašský princ, kníže Vlado Tepeš neboli "napichovač na kůl". To všechny jsou označení šlechtice, který se nesmazatelně zapsal do historie Rumunska a díky irskému spisovateli Bramu Stokerovi i do povědomí obyvatel celého světa. Krvelačný upír, bezcitné monstrum, Nosferat. Co je pravda a co fikce? Legendy o Drákulovi vznikaly už za jeho života, konkrétně od poloviny patnáctého století, kdy usedl na trůn. Jeho nebývalá krutost vůči všem, které považoval za své nepřátele či škůdce země, způsobila, že se pro ně stal opravdovým postrachem. Lze však odsuzovat člověka, jenž nenáviděl jakoukoli špatnost? Pravda, ti, kdo lhali či kradli nebo byli nespravedliví, nezůstali naživu. Bez ohledu, zda šlo o kněze, šlechtice či obyčejného sedláka. Všichni skončili stejně, napíchnuti na kůl, nebo v "lepším" případě, bez hlavy. Nesmazatelně se do historie zapsala i událost, kdy Vlado Tepeš pozval do sídelního města Trgoviště na údajnou "slavnost usmíření" všechny lapky, lupiče a žebráky a pak je v jednom z domů nechal upálit. Povraždění tureckých vyslanců a "vystavení" jejich uťatých hlav - to byla jiná! Hrabě Drákula byl za to všemi křesťany oslavován! Jaký tedy byl? Zodpovězení této otázky ponechám na vás. Na jinou, také často diskutovanou, odpovím sám. Kde Drákula v té době vlastně pobýval? Mnozí se o tom jen dohadují. Jiní, ovlivněni zmiňovanou povídkou Brama Stokera si myslí, že žil na zřícenině v průsmyku Borgo nedaleko Bystrice, kam se dnes vozí turisté za zaručeně krvelačnou atrakcí. Já vás zavedu na hrad Bran nedaleko Brašova, kde "karpatský kníže" určitě přebýval.

Když jsem po vystoupání schodů vedoucích k hradu procházel vstupní místností na malé nádvoří, trochu mě, přiznám se, mrazilo v zádech. Podobný pocit jsem měl už chvíli předtím, když jsem Bran poprvé spatřil. Stál jsem u obce Predelut, obklopen vrcholky Karpat a v dálce se z mlhy nořily čtyři věže legendárního hradu. Každá z nich označuje jednu světovou stranu, snad aby náhodný poutník věděl, kam má jít. Málokdy však prý zdi tajemného sídla dobrovolně opustil. Jako historik beru různé pověsti s rezervou, stejně ale byly mé pocity přinejmenším smíšené. Hned na zmíněném nádvoří, obklopeném vysokými zdmi, stála studna, která - opět dle legend - vede k podzemním skrýším. Podobné skazky se tradují i o hradním sklepení, kde měl Drákula zabíjet mladé ženy a koupat se v jejich krvi. Raději jsem se tedy vydal vzhůru, do jednotlivých pokojů. Jedna místnost střídala druhou, málokdy ve stejné úrovni, všechny byly spojené úzkými chodbami, chodbičkami a schodišti, někdy prudce stoupajícími a vytesanými ve skále. A osvětlení? Pochopitelně ponuré. Až na pokoje upravené pro rumunskou královskou rodinu, která v první polovině dvacátého století Bran obývala. Je to prostě jeden velký labyrint, rozsáhlé bludiště. Kdo se v něm nevyzná, nenajde cestu ven.

Náhlé bouchnutí dveří mě vylekalo, ale byla to celkem příjemná, asi padesátiletá průvodkyně. Pokynula mi a zavedla mě do místností, pro turisty nepřístupných. "Tady leží medvěd zastřelený Ceausescem, dalším upírem, který tu žil," sdělila mi s úsměvem. Nechápal jsem, proč mě sem zavedla. Když však vzápětí vytáhla několik svetříků a nabídla mi je za výhodnou cenu, pochopil jsem. I to, že mě po mém odmítnutí doslova vyhodila. Pomyslel jsem si něco o čarodějnicích, i když na Branu to bylo možná rouhání. Pokračoval jsem dál v prohlídce na vlastní pěst a hledal nějaké vyobrazení Drákuly. Z různých publikací jsem ho znal - jednou vypadal jako uhlazený šlechtic s mohutným vousem a čapkou zdobenou diamanty, jindy jako netvor s rozježenými vlasy a upířími zuby. Nic jsem však nenašel. Jeho duch tu ale určitě byl a ještě dlouho poté, kdy jsem se od hradu Bran vzdaloval, mi v uších zněl jeho posupný smích.