Americký thriller Cela režiséra Tarsema Singha přináší další mysteriózní historku s oblíbenými rekvizitami: psychopatickým vrahem a dlouho marnou snahou policie zabránit v dalších zločinech. Inspiraci čerpá z Hitchcockových filmů Rozdvojená duše a Psycho, Polanského Hnusu, z Demmova Mlčení jehňátek, z Fincherových Sedmi (mám-li jmenovat aspoň ty nejpodstatnější); je však obohacen o výpravy do lidského podvědomí - nikoli jen verbálně, ale v doslovném vizuálním zpodobnění.

Vrah je totiž nejen pomatenec, ale navíc pomatenec těžce nemocný, který dokonce upadne do nehybného komatózního stavu, z něhož se již nikdy neprobere. Své oběti - dívky podobající se líbezným panenkám - umísťuje do skleněných cel, kam po mnoho hodin napouští vodu, dokud se neutopí. Jejich mrtvá těla pak odváží do svého bytu, kde se nad nimi ukájí. Poslední oběť ještě žije, jenže nikdo netuší, kde je skryta... Díky nejnovějším výzkumným poznatkům se však lze vypravit do vrahova mozku. Svět, který se tam však tají, je bizarní a hrůzný: prolínají se v něm traumatické zážitky z dětství, kdy těžké šrámy do citlivé duše zasazuje tyranský otec.

Příběh je založen na primitivně, přímočaře pojímaných freudistických principech, kdy se do mysli zapisují nejen zážitky z dětství, ale též vstupují zapomenuté podněty z nedávné minulosti. Nejde ovšem pouze o zápletky, i celý příběh a herecké ztvárnění je konvenční, bezbarvé, nicotné. Největší atrakcí je obrazová stránka, využívající jak výtvarně vytříbeného zpodobnění pouštních scenerií (kde se odehrávají "rámující" epizody s léčením chlapce), tak počítačové animace, využívané při výpravách do vrahova nitra. Zde rozpoznáme nejen vlivy surrrealismu, ale také pohrávání si s šokující ošklivostí v jednotlivých detailech. Snová prostředí však spíše připomínají divadelní dekorace, ať již v prostorných sálech skrývají hrozivé nástrahy či naopak v pohádkově dojímavé scenerii pokojné vykoupení z dalších strastí. Cela je další ukázkou filmu, postaveného jen na mámivé vizuální stránce jako jediné atrakci.