Barbaro, kam jste přinesla poprvé nějakou povídku, aby vám ji otiskli?
Do redakce Cosmopolitanu. Paní Marie Krausová tehdy požádala mého otce spisovatele Josefa Nesvadbu o fejeton. A já jako drzé dítě jsem se nabídla, že ho napíšu sama. A tak v prvním čísle Cosmopolitanu, které vyšlo v Čechách, byl můj fejeton Jak to vidí Barbara Nesvadbová.

Vy jste asi nikdy nebyla panenka, která sedí v koutě...
To tedy ne. Po gymnáziu jsem šla studovat pedagogickou fakultu - překladatelství a tlumočnictví. Vůbec mne to tam nebavilo. A tak, když rodiče odjeli na dovolenou, koupila jsem si Annonci a našla tam inzerát, že restaurace Parnas hledá mladé hostesky. Byla jsem mladá, naivní blonďatá holka, takže tam jsem zažila ze strany hostů sexuální harašení.

Prostě hosté, když vás viděli, tak harašili...
Jak kteří...

Koneckonců, tam jste získala i zajímavé zkušenosti pro vaši prozaickou tvorbu. Poznala jste muže - jak vystupují, jak reagují na hezké ženy. A všechny tyto zkušenosti jste využila ve své knížce Řízkaři, která měla ihned velký úspěch. Co říká vašim povídkám váš tatínek, známý spisovatel Josef Nesvadba?
Řekla bych, že otec je takzvaně skousává. Nechápe, proč jsou tak čtené. A zároveň si myslím, že je na mou tvorbu do jisté míry hrdý, i když to nerad přiznává. A pochopitelně kritizuje. Mám však takovou paradoxní zkušenost, že když měl vyjít Bestiář, tak jsem tatínkovi dala přečíst ještě nevytištěný text a on mi napsal dlouhý asi pětistránkový dopis na téma - nikdy to nevydávej, je to naprostý nesmysl, nehotová kniha. A kupodivu Bestiář byl nejúspěšnější.

V Bestiáři napsal otec Karle dopis, který začíná takto: Milá dcero 21. srpna vše vyvrcholilo. Vybíráš si špatné partnery. Nalézt vhodného partnera trvá sice dlouho, ale musíš se alespoň snažit, musíš se naučit přistupovat na kompromisy. Byl tenkrát dopis vašeho tatínka spisovatele Josefa Nesvadby odrazem nějakého postoje k vám nebo šlo o literární fikci?
Ten dopis jsem otcovi ukradla. Nebyl úplně stejný, ale podobný. Máme se s tatínkem strašně rádi, ale v naší konverzaci narážíme často na slovo kompromis. To slovo nemám ráda. Pro mne je něčím tak odporným jako dršťková polévka. Otec mi stále tvrdí, že pro život jsou kopromisy nutné. Já však říkám, že jsem na ně stále ještě mladá, ale možná, že k nim jednou dospěju.

Nebyl ten dopis reakcí na váš vztah k dvačtyřicetiletému německému milionáři?
To rozhodně nikoliv. Tenhle člověk nikdy neexistoval. Byl to literární kompilát sestavený z různých mužů. A tehdy jsem takhle vyváděla kvůli chudému třiatřicetiletému básníkovi.

Jak tenhle příběh začal a jak skončil?
Začal krásně a skončil příšerně. To nejsou obvykle lásky pro život. Jsou to vztahy na něž bude člověk vždycky vzpomínat, ale nevydrží deset let čtyřidvacet hodin denně. V tom má tatínek pravdu.

Koneckonců je to psychiatr a má zkušenosti...
Často mne přirovnává k různým ženám, které mu právě z těchto důvodů prošly ordinací.

Jak se vlastně podepsali na vaší výchově dva psychiatři? Tatínek a maminka?
Oni mne stále zkoumají a analyzují. To je na tom to příšerné. Nedávno jsem si koupila psa a už jsem dostala pět dopisů od otce, v nichž rozebíral, proč psa mám. A nechápal, že je to kvůli tomu, abych s ním chodila ven a nenavštěvovala vinárny. Oni mne zahrnuli takovou láskou, že dnes těžko takový vztah kolem sebe hledám. To bych asi chtěla příliš mnoho.

Říkala jste, že tatínek většinu věcí, které děláte, analyzuje. Jak posoudil roli psa ve vašem životě?
Když už jsem prý nemohla nalézt ideálního chlapa, tak jsem si nalezla alespoň ideálního psa. Pes je opravdu báječný. Je to zlatý retrívr. A to jsou hrozně hodní psi.

Jak ovlivnili vaši komunikaci s lidmi starší a vzdělaní rodiče?
Cítila jsem se odmala starší než moji vrstevníci. Nikdy jsem nechodila do školky. Když Jeníčkovi a Mařence chtěla ježibaba ublížit, tak jsem utíkala z kina. Odmala jsem vypadala na svůj věk starší, a když přišla dospělost a puberta, tak jsem vyhledávala společnost starších lidí a vyhledávám ji dodnes. Moji skuteční přátelé jsou lidé o generaci starší a moji partneři také.

Přichází vám řada ohlasů na prózy, které jste napsala. Jaké jsou?
Většinou pozitivní. Nedávno mne fascinovala jedna čtyřiasedmdesátietá paní, která mi poslala štrikovaný polštář. Píší mi samozřejmě různí lidé. Také vězni, co se mnou budou dělat, až je propustí...

Takže se moc netěšíte, až je propustí...
Vymysleli jsme si s Ludvíkem Procházkou, s nímž pracuji na jednom pracovišti, takovou fintu. Až někdo přijde a bude se ptát, kde je Nesvadbová, tak mu řekne, že jsem fikce a Nesvadbová je on.

Chytře vymyšlené. A co nabídky k sňatku?
Každá mladá žena, která se alespoň jednou ocitne na stránkách čtenějších časopisů, tak tam vlastně vypadá, jak nikdy vypadat nebude. A různí lidé jí pak píší a nabízejí manželství, automobily, šperky a další věci. Rozhodně neodpovídám na nabídky k sňatku nebo k sexu. Možná, že se tím však hodně ochuzuju.

Soudě podle vašich povídek, které jsou hodně autobiografické, ačkoliv jste krásná a úspěšná, moc vám to s muži nevycházelo. V čem vidíte příčinu?
Víte, já také hodně kradu historky svým kamarádům a kamarádkám. A že mi to s muži nevychází? Asi chci od nich příliš mnoho.

Jací muži jsou vaším typem?
Mně se líbí starší muži alespoň o dvě generace, oškliví, vzdělaní a chytří. Moc jich není, ale dají se takoví nalézt.

Ve svých knížkách často opakujete, že věříte pouze v lásku. Staří Římané považovali lásku za šílenství, které zbavuje člověka soudnosti. A zamilovaného člověka upřímně litovali, protože ho Bohové opustili. Co tomu říkáte?
Myslím, že právě to zbavení se soudnosti, je velmi kouzelný proces. Protože, když je člověk soudný, tak je v podstatě nudný.

Ta ztráta soudnosti však může skončit i tragicky...
Každý má přece v sobě určitou sebekontrolu. A co je to tragický konec? V nejhorším případě může člověk vyhledat pomoc psychiatra. Já jim však moc nevěřím, protože mám dva doma.

Proč jim nevěříte?
Byla jsem donucená absolvovat tři psychoanalýzy. Myslím, že jsem však byla velmi špatným pacientem. V první psychoanalýze mi mladý hezký doktor řekl, že trpím extrémní závislostí na svém otci. Ve druhé mi odporná tlustá paní řekla, že jsem egocentrická. A ve třetí mi lékař řekl, že nemám vůbec žádné problémy. Proč prý jsem vůbec u něho v ordinaci?

Ve svých knihách hledáte recept na dobré fungující vztahy. Myslíte si, že problémem manželství je pouze vybrat si toho správného nebo je to složitější?
Na takovou otázku nelze odpovědět jednoznačně. Každý vztah - přátelský, partnerský, kamarádský a dokonce i nepřátelský se musí budovat. Žádné okouzlení netrvá věčně.

V jedné své povídce jste napsala, že přátelské a rodinné vztahy fungují ve vašem životě velmi dobře. Partnerské a milenecké však nějak podivně. Jde pouze o literární fikci?
Je v tom bohužel hodně pravdy. A příčinu spatřuji v emocích. Přátelské vztahy nejsou emočně zdaleka tak naplněné jako milenecké. A ty emoce fungují v obou druzích vztahů poněkud jiným způsobem.

Je to opravdu pouze o emocích?
Také pochopitelně o kompromisech, jak říká můj tatínek. Z něčeho prostě musím ustoupit, ale jak už jsem však řekla, kompromisy nesnáším.

V jedné z vašich povídek jste napsala, že se už snažíte proplouvat životem s rozumem. Daří se vám to?
Když si řeknu, že budu rozumná, tak si hned za rohem nabiju hubu.

V Bestiáři jste napsala, že bestií se žena nerodí. Bestií se stává. Stalo se něco podobného i vám nebo je to jen nadsázka?
Já bych chtěla jednou potkat ženskou, která by byla opravdická bestie. To bych si fakt přála, protože si myslím, že každý člověk má v sobě nějaké ideály, i když tvrdí, že ne. Každý člověk touží po lásce a nejvíce ti, kteří tvrdí pravý opak!

JAN HŮLA

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ