Šlak mě může trefit z lítosti. Jde o mou smrt. Řeknete si, to je toho! Koho by netrefil šlak z lítosti, když jde přímo o jeho vlastní smrt? Ale mně není smutno při pomyšlení na vlastní odchod z tohoto světa. Mě může trefit šlak z lítosti, že užuž jsem mohl být pochován nahoře na nebi - ale neprošlo to na místních úřadech. A už jsme byli všichni, co jsme smrtelníci, jenom milimetr od toho, aby nás mohli pochovat ne dole v hrobě, ale nahoře na nebi!

Jedna americká firma si zaplatila vědecký výzkum z hlediska nových pohřebišť. Má pravdu, je nás na světě stále víc, proto nás taky stále víc odchází na věčnost a zeměkoule začíná být hřbitovy přímo zaplavená. Kam jen oko pohlédne - samý hřbitov. Experti nabídli pohřební firmě úžasnou věc: když člověk umře, zpopelní ho a nalisují ten popel do trubičky z lehkého kovu, dlouhé asi jako tužka. S ostatními urničkami-trubičkami vystřelí člověka do vesmíru - ne moc daleko, aby ho bylo hvězdářským dalekohledem vidět. Prostě, člověk by po smrti létal kolem Země jako umělá družice. No, družice... Urnička-trubička, která by svítila jako hvězdička. Proč by svítila? Protože by se od ní odráželo sluneční světlo. I ostatní hvězdy proto večer na nebi vidíme.

Řekněte, neměli experti pro vesmírné lety geniální myšlenku? Žádné velké rodinné hrobky, kopání hrobů, stavění plotů kolem hřbitovů. Naši nebožtíci by nebyli pochováváni. Byli by vystřelováni v trubičkách k hvězdnatému nebi. Svítili by na nebi až na věky věkův - amen. Ten pocit - tam u Velkého vozu svítí moje maminka a tamhle u Mléčné dráhy je můj kmotr... Ach, romantická vize! A byli jsme realizaci té myšlenky tak blízko.

Šlak mě může trefit z té mé smrti. Nebudu létat, nebudu svítit na vás z vysokého nebe po večerech jako hvězda. Místní úřad kdesi na Floridě, kde ta vynalézavá, romanticky naladěná pohřební firma sídlí, expertům geniální nápad neschválil. Neprošlo jim to ne u hygieniků: trubička s popelem na nebi nenadělá nečistotu. Ne u finančníků: trubičky s nebožtíky by balili do vesmírné rakety hromadně, rozprskli bychom se až nahoře ve stratosféře, kdesi hluboko v nekonečnu; výdaje na pohřeb by nebyly tak veliké, jak by se mohlo pozůstalým na první pohled zdát. Ani funebráci a hrobníci by moc neremcali: našli by si veselejší pracovní příležitost. Neprošlo to v útvaru architekta na obecním úřadě. Ten má nekompromisní předpis ještě z počátku století: "K místům posledního odpočinku, ke hřbitovům, krematoriím, urnovým hájům a mohylám musí vést asfaltová cesta." A uznejte sami, tento předpis by v případě ukládání našich pozůstatků do mezihvězdného prostoru nad námi nemohl být dodržen...

Šlak mě může trefit z lítosti! Jde o mou smrt. Mohl jsem svítit jako hvězda na nebi, a takhle na mně porostou fialky.