Úvodem se rovnou přiznám, že nepatřím mezi typy, které mají opatrní a pozorní řidiči v lásce. Často při jízdě o něčem přemýšlím - což je mnohem horší než jíst, pít a telefonovat za volantem zároveň. Troufám si ale tvrdit, že existuje ještě horší sorta lidí s řidičským průkazem v kapse. Jednoho takového podivína jsem potkal na dálnici do Lutychu. Jelikož jsem výjimečně nehloubal v tenatách svého mozku, velmi pozorně jsem se zaměřil na silnici, krajinu a okolní auta. Najednou jsem si všiml, že mladík v limuzíně, která se zvolna přibližovala po mé levé straně v rychlém pruhu, drží nějaký velký a plochý předmět ve svých rukou. Když se objevil dotyčný chlapík vedle mého předního okýnka - nevěřil jsem vlastním očím. Ten člověk si četl v bulvárním týdeníku za jízdy a nijak ho nevyrušoval ani můj zoufalý pohled, ani skutečnost, že svištěl mokrou vozovkou asi 150 kilometrů. Tak to je přesně Belgie - napadlo mě. Jen tady vládne taková ignorance vůči pravidlům v řízení, že můžete potkat někoho, jak si čte za jízdy. Problém belgického automobilismu je však mnohem složitější a zajímavější. Musíme se vypravit trochu do historie. Představte si, že až v sedmdesátých letech napadlo místní úřady vyžadovat po lidech znalosti silničního provozu. Do té doby neexistovala autoškola a řidičský průkaz, jak je známe. K tomu, aby člověk řídil, stačilo koupit si auto. Teď je situace sice jiná, ale tato generace řidičů-samouků dále brázdí bruselské komunikace a způsobuje srdeční záchvaty těm, kdo si dávají na bezpečnosti záležet. Protože mám velmi dobrého známého mezi pojišťovacími agenty, vím, že na každého v Belgii jednou dojde. To dokládá příběh jistého mladého pána, Koena Peeterse.

Pan Peeters byl známý tím, že si rád poseděl každý pátek a v sobotu do pozdních hodin s přáteli nad pivem a hostinský ho pokaždé vyháněl koštětem. To by v Belgii ani tolik nevadilo, protože řídit můžete, i když máte v krvi 0,8 promile. Jenomže pan Peeters měl vždycky kolem 2 promile a nikdy si nesedal do vozu jinam než na místo řidiče. Když se Peeters naboural nedávno poprvé, ještě mu to prošlo. Jelikož v Belgii se k havárii nemusí volat policie, nikdo nezjistil, co přimělo statného chlapíka vyjet ze silnice a zastavit o strom čelním sklem. Když si ale pan Peeters koupil nové auto a ještě předtím, než ho nechal pojistit, přistál v příkopě na střeše, bylo zle. Peeters upadl do bezvědomí, přijela sanitka, policie a malér na sebe nedal dlouho čekat. Ne že by někdo bral Peetersovi řidičské oprávnění, tak daleko zase policie nešla. Jelikož podnapilý úředník pouze zničil svůj majetek a nikoho nezranil, dostal pouze pokutu za obecné ohrožení. Několik dní poté se Peeters vypravil za mým kamarádem do pojišťovací kanceláře, aby zjistil, jak to vypadá s jeho pojistkou. Věty, které uslyšel, se mu vůbec nelíbily. Protože bodrý Vlám stačil zlikvidovat dvě auta během několika měsíců, dostal se na černou listinu. "Nikdo vás pane Peetersi v Belgii už nepojistí. Jediné, co mohu pro vás udělat, je zajistit vám podmínečně povinné ručení na 6 měsíců za 100 000 franků," řekl vystrašenému klientovi s profesionálním pochopením můj známý. Pro představu vám vysvětlím, jak to vypadá jindy. Povinné ručení k jeho typu auta stojí asi 15 tisíc na rok. Za 65 tisíc je kompletní havarijní pojistka. Jenže Peeters se dostal do soukolí kapitalismu. Pro každou pojišťovnu byl velmi rizikovým elementem. Peetersovi tedy nezbylo než podmínky přijmout a platit. Nevím, ale myslím, že od té doby určitě z hostince odjíždí domů taxíkem, nebo požádá kamarády. Ale možná se mýlím. Třeba ten chlap s novinami za volantem na cestě do Lutychu byl právě Peeters. Aby přestal rychleji s pitím - dal se možná na luštění křížovek.

Kdo žije v Rusku delší dobu, toho nepřekvapí množství cizích slov používaných v ruštině. Jedním z nejstarších je ruské bistro - původně znamenalo rychle, pak si ho oblíbili napoleonští vojáci - ve Francii vznikla bistra a po čase se takové označení ujalo i v Rusku. Zcela jinou genezi mají slova tratuár, šlagbaum, vermišeli či kiljer. Francouzský chodník se ujal v době, kdy se v Rusku mezi honorací mluvilo více francouzsky a řecky než rusky, závoru s sebou přivezli Němci, které pozvala už carevna Kateřina, ostatně sama Němka, Italové naopak obohatili jídelníček o nudle-vermišeli a zcela nejnověji, v duchu podnikatelského vyřizování účtů, se ujalo i označení nájemného vraha - tedy anglicky killer, resp. rusky kiljer. Setkáte se ale také s prajměris, primárkami, či primárními volbami. Slovo podguzniky (plenky) z ruského slovníku téměř vymizelo, nahradily je pampěrsy; plínky značky Pampers byly první, a proto se jejich jméno vžilo pro označení všech ostatních papírových plenek. Počet Rusů, které provokují anglická slova, jež se vkrádají do ruštiny, stabilně roste. Bez pěti procent polovina ruského národa doslova kypí, když slyší v rozhlase a televizi anglicismy, když se setkává s anglickými nápisy na zboží v obchodech, případně na reklamních vývěskách ve městě. Naopak lhostejná "menší polovina" představuje 43 % dotázaných. A jen 9 % Rusů vyloženě podporuje útok angličtiny na rodný jazyk. Jak dokazuje průzkum veřejného mínění, stupeň rozhořčení a naopak lhostejnosti závisí na znalosti angličtiny. Anglicismy odmítají ti, kteří neznají ani slovo. Přesto za posledních deset let zdomácněla v ruštině řada cizích, především anglických slov, jako například uíkend - víkend a baksy - dolary. Jinou kapitolou je slovanská podobnost ruských slov ve vztahu k češtině. Ruština má pro to, co zdlouhavě označujeme jako hlavní město, či převzatě metropole, jedno jediné slovo čistě slovanského původu - stolica. Dokazuje, že podobenství jsou občas svízelná. To, co slovo stolica připomíná v češtině, je v ruštině mužského rodu - stul. Stejně se ale označuje i židle a ruské spojení mjachkij stul může být jak křeslem, tak střevním problémem. Pokud vám ale někdo bude nabízet bezcennyj mjachkij stul nepůjde se vší pravděpodobností o nehodnotnou stolici, ale křeslo nevyčíslitelné hodnoty. A čichanie vám moc nepomůže, protože Rus je přesvědčen o tom, že prostě jen kýcháte. Do této kategorie určitě patří i vjemová označení zápach a voň. Každého Rusa proto neomylně urazíte, když pochválíte, jak vonit, protože tak je cítit jen kozel, navíc obřezaný, což je už z kategorie nadávek středně těžkého kalibru. Česky bodré konstatování: "Ty jsi ale člen," nebude také na místě, protože o údu hovořit nevázaně ve společnosti není právě nejvhodnější. Pozor také na barvy. Muži s tradiční sexuální orientací jsou hákliví zejména na barevný odstín galuboj, česky nevinně bleděmodrý, v ruštině prostě teplý. Nebylo by ani divu, kdyby dotyčný česalsja. I když nemá nějakou ošklivou kožní chorobu, nebo vši, raději rychle od něho pryč, protože ho pak jistě svrbí ruka. Buď proto, aby vám něco odcizil, nebo vás fyzicky napadl. Slovanská podobenství mají ale i své přednosti pokud si nevzpomenete na slovo vrač, zastaralého lěkára pochoptí také, podobně vojak, prijatel... Stále je ovšem třeba se mít na pozoru, protože úplně tvrdý chleba, který jste přinesli domů a hodí se tak akorát na strouhanku, je rusky čjorstvyj, zatímco svěžij došel. Zástupce našeho národa pan Čech je v určitých situacích Čečenec, Češka zase cvička do baletu. Na jednoho je toho občas čeresčur, prostě přespříliš!