Český rozhlas 3 - Vltava, 21. ledna 10.00 hodin

Tanec smrti jako literární útvar (i jako rituál či motiv řady výtvarných kreací, viz např. H. Holbein) známe především z pozdního středověku a z baroka. Byl expresivním symbolicko-morálním ztělesněním poznání, že před smrtí jsme si všichni rovni, že pro tuto kostlivou paní, která svolává svým bubnem umírající ke konečnému účtování, nic neplatí jmění, moc ani sláva. To účtování je pro někoho děsivé, pro chudé spravedlivce spíš ale útěšlivé. Jistě nikoli náhodou se v evropských kulturách objevovaly tance smrti zvlášť často za velkých epidemiích moru či cholery.

Když v letech 1973-1974 psal Karel Šiktanc svou básnickou skladbu Tanec smrti aneb Pámbu eště neumřel, umíralo se v Čechách "na psí čas", a básník sám patřil mezi ty, jimž bylo úradkem normalizačních místodržitelů souzeno být "za živa zemřelými"; dávná alegorie se tedy mohla napájet čerstvou životní matérií. Ale nejde tu jen o výraz osobní úzkosti: to, co před Šiktancovým zrakem umíralo, byl svět přirozených zákonů a elementárních mravních norem. V dramaticky vypjatých, zvrásněných vrstvách skladby se střídají dialogy, v nichž před smrt předstupují např. Herec, Policajt, Domovnice, Soudce a nakonec sám Básník, s evokacemi Boha -bezmocného nad zkázou, ale i účastného, klnoucího a lítostného. Magií básníkova slova jsou sem přivolávány představy z prostoru vesnických mýtů, které se mísí s civilní dikcí nepostrádající sarkasmus a ironii. Dramatická kompozice celku, ostře rytmicky konturované strofy, v nichž na sebe narážejí exprese s něhou a protest se smírem i bohatá jazyková instrumentace, to vše přímo předurčovalo Šiktancův Tanec smrti k rozhlasové realizaci. Té se ujal na konci roku 1992, kdy knížka poprvé "oficiálně" vyšla, režisér Pavel Linhart. Mezi interprety básně (jde ovšem jen o průřez skladbou, který obsahuje asi polovinu jejího textu) se zaskvěla taková jména jako Jan Kačer, Jiří Adamíra, Nina Divíšková či Josef Somr. Zajímavá je i hudební plán realizace, který mistrovsky naplnila Hladíkova kytara.

Leckomu dnes právem připadá, že se až příliš brzy zapomnělo na klima předlistopadové éry. Stojí tedy myslím zato, aby se připomínala: nejen publicisticky, ale i hloubkovými sondami básníků. Šiktancovy obrazy "zrouhaného světa" patří k těm nejhodnotnějším.