Vachkova v mnohém podivínská a nesoustředná výpověď Bohemia docta se dotýká celé plejády událostí a problémů, od vyrovnávání se s minulostí až k bezobsažnému pindání při zapomenutelných časových aktualitách (třeba otevření kavárny Slavia). Své protagonisty zavádí na nejrůznější, zhusta bizarní místa (třeba na dno propasti Macocha jako v případě Jima Čerta, z něhož vymámí doznání z podepsání spolupráce s StB), jednotlivé rozpravy se vzájemně prolínají (někdy jen ve zvukové rovině).

Je zvláštní, že téměř všichni účastníci se více či méně ochotně podřizují Vachkově těkající dikci, přijímají jeho mnohdy obskurní kejkle (viz tehdy ještě poslance Dostála, přihlížejícího "změkčování" své fotografie namočené a zmuchlané do baňky po žárovce, či třeba psaní houslové skladby v lese pod působením kterési houby). Hudební skladatel Jan Klusák rekonstruuje torzo jakési stalinistické opery. Snad jedině jako vždy umanutý Jiří Krejčík protestuje vůči Vachkově tvůrčí metodě, zbytečnému mrhání materiálem, a nakonec sám natáčení tlesknutím zastavuje. Z celkového materiálu se dosti vyčleňuje epizoda věnovaná Jaroslavu Foglarovi, hudrajícímu nad zbytečným uklízením svého stolu. Vypovídá spíše mimoděčně svým akcentem bezmocného stáří, úbytkem fyzických sil i intelektových schopností, neboť dopravení Foglara k jakémusi zdevastovanému, zarostlému bazénu je holým samoúčelem, který výpověď nijak neobohacuje.

Vachek ze svých aktérů často doluje jen zbytečné, bezobsažné fráze - třeba v případě vynálezců semtextu a zaměřovacího systému Tamara, pozvaných do jakési zpola patetické, zpola směšné rekonstrukce válečných událostí. V samostatné hudební složce, pojaté minimalisticky, se opakují jen variace prvních tónů státní hymny a kromě toho jen občasné bubnové vibrování. Průběžně, jakoby v kontrastu k vyprávění, jsou rovněž vkládány obrazové i verbální informace o českých hradech a zámcích, snímaných skrze širokou plejádu hub.