Dnešní setkání bude mít přece jen trochu odlišný charakter. Chtěli byste mít další vydání tohoto pořadu jako příběh svého druhu kriminální? Dobrá, máte ho mít. A nepohrdli byste ani hororem? I ten je váš. A co pověst plná tajemství? Je vaše ještě dřív, než své přání vyslovíte. A dejme tomu příběh hrdinství, mužnosti, spravedlnosti? Jak libo. Nechtěli bychom opakovat ještě další žánry, ale - co třeba romantickou lásku, vášeň, cit? Ano, i to vám můžeme nabídnout. A taky - pst, slyšíte? Tklivá melodie ta vhodně doprovází příběh mladého zemana, udatného a cti dbalého... Nerušit. Krásně hraje. To hraje Dalibor. V Daliborce. To je krása. Inu, na výkonného umělce-amatéra (a vlastně umělce proti své vůli) slušný výkon. Ještě jednou jeho jméno. Dalibor z Kozojed. Zeman.

Léta letoucí bylo ticho a smutno na hradě svatého Václava. Okolí jeho zpustlo za velké bouře husitských válek, kostel svatého Víta byl vybit a komnaty královské, Karlem VI. nádherně zařízené, scházely čím dál víc a více. Občas jen a ne nadlouho oživly, když sem král zdola, ze Starého Města ze svého dvora zavítal. Zavítal, chvíli pobyl, ale nezůstal. I mladý Ladislav Pohrobek a slavný jeho nástupce Jiří král, žehnané paměti, sídlili více dole ve městě. Po Jiříkovi také první léta Vladislav II. Jagellonec. Ale za toho pak nastala veliká změna. Po dvanácti letech svého panování změnil své sídlo. Událo se mu pojednou, že není dosti bezpečen ve svém dvoře staroměstském, při němž dal vystavěti nákladnou a krásně vyzdobenou věž. Kdybyste ji náhodou v Praze nemohli najít, tu věž, tak je to věž Prašná, zatímco Královský důr se nacházel zhruba na místě dnešního domu Obecního. ...vrátil se Vladislav do dávného sídla českých králů na Hradčany a dal tam vše, co zpustlo, obnovit a znovu upraviti. Beneš z Loun vystavěl velikou, podivuhodnou síň (dostala jméno po investorovi, tedy Vladislavský sál, jinak onomu architektovi, kterého Alois Jirásek přezdíval Beneš z Loun, říkáme dnes Benedikt Ried alias Rejt, kterýžto kromě sálu na Pražském hradě navrhl loď chrámu svatého Barbory v Kutné Hoře, a ani ty již zmíněné Louny nepřišly zkrátka - pan Benedikt se na jejich tváři podepsal skvostným děkanským kostelem). V tu dobu také postavil modlitebnu pro krále v kostele svatého Víta napravo od velkého oltáře, vyzdobenou znamenitým dílem kamenickým. Král dal také holé stěny chrámové vyzdobiti koltrami (nerad vstupuji do toku klasikova vyprávění, ale koltry neboli koltřice byly závěsné ozdobné textilie, takové koberce na zdech) a péčí jeho zaskvěly se komnaty v královském hradě zase nádherou čalounů i obrazů. V jedné z nich visely samé obrazy českých knížat a králů. Ale nejenom na výzdobě dal si král záležeti, nýbrž i na tom, aby hrad byl lépe opevněn. Tak ztvrdili na jeho rozkaz hradební zdi, prohloubili příkopy, zvýšili náspy, kde toho třeba bylo, a na věži Mihulce udělali krov velmi vysoký a pokryli jej polévanými cihlami, nad nimiž se na makovici bělal a svítil postříbřený lev.

Snad se může zdát někomu z milých čtenářů, potažmo posluchačů, že trvá poněkud déle, než se dostaneme k jádru příběhu. V tom případě však prosíme o snažné poshovění, neboť každým slůvkem se již k němu blížíme. Nedlouho potom dal král Vladislav stavěti novou okrouhlou věž za domem nejvyššího purkrabího, blíže zadní brány. Vystavěli ji nad Jelením příkopem na ochranu hradby, ale také za obyt, za smutný obyt. Zřídili v ní trojí vězení nad sebou. Nejdolejší z nich bylo pod zemí, bez oken, bez světla, bez dveří. Vězeň měl do něho být spouštěn po provaze děrou či »špuntem« v podlaze vězení prostředního. Věž dostavěli, ale vězně do ní neměli, ani do nejhořejšího, lehkého, ani do ostatních. A tak byla věž prozatím bez jména, neboť toho se jí mělo dostati až po vězni, jenž by první její práh překročil. Dlouho však beze jména nezůstala. Jméno, které obdržela po svém prvním (nedobrovolném) nájemníkovi, si podržela dodnes: Daliborka.