Nedávno jste se představila jako asistentka režie. Znamená tato práce jinou barvu do vašeho profesionálního života?
Určitě. Když se člověk dívá z hlediště, vidí jeviště jako na dlani a je mu všechno jasné. Přesně ví, co a jak by se mělo udělat. Ale když pak stojíte na jevišti, je to daleko těžší. Jsem ráda, že jsem měla šanci pracovat při dvou hrách jako asistentka režie. Ověřovala jsem si pohled z druhé strany a mohla jsem i uplatnit své nápady. Bylo to pro mě velmi zajímavé a získala jsem zkušenost, která se, myslím, nikdy neztratí.

Lákala by vás režie?
Je to moc velká zodpovědnost, asi bych neměla odvahu. A hlavně - já ráda hraju.

Ztvárnila jste bezpočet rolí. Je mezi nimi i taková, která vás ovlivnila i v životě, na kterou se nezapomíná?
Jmenovat jednu je těžké. Člověk prožívá různé životní etapy a v každé z nich přijde okamžik, kdy jakoby překročíte odněkud někam. Podvědomě hledáte odezvu na to, co prožíváte. A jsou to šťastné okamžiky, když se potkáte s rolí, která vám dává odpověď na vaše otázky. V tomto smyslu vzpomínám na Ondinu, na roli, která pro mě byla moc důležitá. Fenomén této hry mě v době, kdy jsem se s ní potkala, velmi konvenoval. Pamatuji si na pocity, které jsem měla, když jsem si poprvé přečetla scénář. To, že jsem se s touto rolí potkala přesně v době, kdy jsem ji chtěla potkat, je jistě i zásluha režiséra Pistoria, který mě sledoval od začátku mého angažmá v Realistickém divadle a dával mi úkoly, které mě někam posouvaly. On mi dával šanci jít někam v určitých souvislostech. Bylo to dost vzácné období mojí herecké dráhy.

Už snad pětadvacet let hrajeme s Honzou Hartlem ve Viole příběh dvou lidí Odpusť mi mou lásku - příběh o lásce, o odpuštění, o smrti, o ctižádosti, o celém životě. Čas mu neubral na aktuálnosti a všechna témata v něm obsažená jsou živá a pořád mě zajímají. Velký význam pro mě měl i rok v Divadle Bez zábradlí, kde jsem hrála Arkadinu v Rackovi pod režijním vedením Romana Poláka. Vrátila jsem se k některým hereckým principům, které jsem kdysi používala. Režisér Polák pracuje způsobem mně blízkým. Ve vinohradském divadle hraju už druhou sezonu v Podzimní zahradě a to je další role, která má pro mne zásadní význam. Je to krásná hra o lidských duších. Proto má asi takový úspěch u diváků.

Jak důležitá je pro vás osoba režiséra?
Moc. Vždycky jsem měla - už od první čtené zkoušky - svoji představu o roli, která samozřejmě nemusí být správná. Mám v sobě velikou pokoru k celku. Byla jsem totiž vychovaná ve sboru pana Kulínského a časem jsem zjistila, že to byla velmi dobrá zkušenost a že jsem měla obrovské štěstí, že jsem takhle začínala. Naučíte se respektovat celek, což je hodně důležité. Každý režisér pracuje jinak, stejné je to u herců. Mám ráda, když mi režisér dá prostor, ale zároveň může být člověkem, který trvá na svých záměrech. Myslím, že si to nepřekáží. Spíš jde o to, abych se s ním v tom, co chce sdělit, potkala.

Zalitovala jste někdy svého rozhodnutí?
Snad tisíckrát. Vždycky, když jsem byla u divadla nějakým způsobem nešťastná. To se někdy stane, že všechno není tak, jak si představujete. Vícekrát jsem měla pocit, že bych chtěla vykonávat nějakou profesi, doopravdy, ne pouze před kamerou. Fascinuje mě třeba povolání lékaře. Ale na druhou stranu, i na divadle se občas stane, že divákům přinášíte něco, co je očišťuje. Pak víte, že vaše práce má smyl.

Známe vás z filmových i divadelních rolí. Co je pro vás přitažlivější?
Mám velmi ráda detail a právě ve filmu je strašně moc vidět do lidí. Divadlo má zase jiné výrazové prostředky a hlavně se dá systematicky pracovat v souvislostech. Divadlo je i určitá terapie. Tam se musíme vnímat, když chceme dobře hrát, jinak to nemá smysl. Musíme se respektovat. Divadlo nás vlastně nutí být lidmi, což se jinak ve společnosti těžko zvládá. Také jsem vždycky moc ráda pracovala v rozhlase, protože i tam jde o detail, v hlase je slyšet všechno. Vzpomínám na spolupráci s režisérem Melčem, který je velmi náročný, trvá na věcech hodnotných a na kvalitě, což je dnes docela vzácné.

Netoužila jste být na volné noze?
Několikrát jsem o tom přemýšlela, ale asi jsem neměla tu odvahu.

Herectví je o příležitostech a jejich přijetí. Dokázala jste nepromarnit své šance?
Možná jsem v některých případech mohla dělat víc a zvládnout třeba i dvě věci najednou, ale vnitřně jsem to tak necítila. Dala jsem přednost cestě méně efektní. Snad jsem mohla být velkorysejší. Spoustu nabídek jsem odmítla, ale jsem ráda, že jsem to udělala.

Kde byla hranice, za kterou jste při nabídce role nikdy nešla?
Měla jsem jediné kritérium: věnovat se práci, která mě zajímala. Možná byla trošku chyba, že jsem se vyhýbala komediím. Ale tehdy mi záleželo na jiných věcech. Hledala jsem jiné hodnoty.

Herecké povolání je náročné - vyžaduje hodně ze sebe vydávat...
To je současně i nejkrásnější. Když máte šanci něco lidem odkrýt, něco sdělit, něco předat.

Co je podle vás v mezilidských vztazích důležité?
Nemám ráda násilí a aroganci v jakékoliv podobě. Když já dostanu prostor, do jaké míry ho ubírám jinému člověku - to je složitá otázka. Nebývá snadné toho druhého pochopit. Důležité je znát hodnotu vztahu a neztratit vzájemnou důvěru a úctu. Naštěstí mám pár skutečných přátel. Vím, že je to veliká hodnota. Ale také vím, že se přátelství musí pěstovat, to znamená vracet.

Stojíme na prahu dalšího roku, dalšího tisíciletí a to je doba, kdy se více než kdy jindy ohlížíme a bilancujeme. Co to dělá s vámi?
Vzpomínám, třeba na okamžiky, kdy jsem se jako dítě vracela ze zájezdu s dětským sborem, maminka dala na stůl sváteční ubrus, na kterém byly kytičky fialek - fialkový ubrus. To byla pro mě jistota. Mám dodnes v sobě jeho vůni. Můj život se opíral o tyto jistoty, o vědomí, že mě někdo čeká, a já se to snažím předávat. Rodiče mi dali do života vklad bezpečí a z toho člověk žije celý život. U nich je hlubina bezpečí - kdyby všechno selhalo, tam je čistá láska bez jakýchkoliv nároků.

Když nemáte pracovní povinnosti, čím zaplňujete chvilky volna?
Hodně chodím na procházky. Moc to potřebuji. Být v harmonii s přírodou.

A co vám udělá radost?
Nevím, cokoliv. Spousta věcí, které se v průběhu dne podaří. Třeba i to, že mi kolegyně napsala hezký dopis. Bylo to nečekané a velmi příjemné. Uvědomila jsem si, jak málo spolu mluvíme. Ze zkušenosti vím, že to, co člověk vyzařuje, se mu vrací - úsměv i zamračená tvář. Proto je vždy po ránu dobré si říct, že bude krásný den...

Říká se, že i nepříjemné situace, které jsme prožily, nás posouvají někam dál...
Určitě. Ať chceme, nebo nechceme, už tím, že nějakým způsobem bilancujeme, že o věcech přemýšlíme, že si formulujeme problémy, něco řešíme. Poznala jsem, že v životě platí: co tě nezabije, to tě posílí. Někdy je to kruté. Ale člověk musí věřit v to, že se všechno nějak vyřeší.

Jste poučitelná?
Jsem možná nepoučitelná, ale moc ráda bych se poučila.

Na co by lidé neměli zapomínat?
Každý si musí svůj život probrat. Zjistila jsem, že je to vlastně jednoduché. Prožila jsem nelehké období a díky tomu už vím, kdo jaký je a co má smysl. Když na něco velkého narazíte, ať je to láska, nebo smrt, najednou se všechno zpřehlední. Najednou jsou důležité základní věci - že je někdo s vámi, že někdo s vámi není, že vám někdo podá třeba hrnek, že pro vás něco udělá, že vám někdo drží palce a je připraven pomoci. A že sláva je polní tráva... Spoustu věcí jsem si srovnala v hlavě. Cítím se svobodná.

Co je v životě nejdůležitější?
Láska. O ni jde celý život.

JITKA KOMÁNKOVÁ