Začínal jste jako učitel na gymnáziu v jihočeských Prachaticích a po podepsání Charty 77 jste se živil svýma rukama: byl jste ošetřovatelem koní, vazačem, řidičem motorových vozíků, zedníkem... Jak jste tuto kvalifikaci získal? Dovedl byste si postavit dům?
Vyučil jsem se v pětaosmdesátém, při dodržení všech regulí a kurzů. Byl jsem, tuším, dokonce nejlepším učněm ročníku. Váže se k tomu legrační příhoda. Když jsem měl v závěru učňovských zkoušek předložit poslední vysvědčení ze školy, komise musela volat na ministerstvo školství, cože je v mém případě tím posledním vysvědčením. Ministerstvo školství vyžadovalo vysokoškolský diplom. Komise to neunesla, podívali se jeden na druhého a předseda řekl: "Pánové, takoví blbci snad nebudeme." A napsali mi to. Takže jsem vyučený zedník. A dům bych si postavit dovedl. To je asi věc, na kterou jsem nejpyšnější.

Vaším profesionálním zájmem jsou lidská práva. Zvlášť jejich porušování v místě, které je už několik let středem pozornosti celého světa - v Jugoslávii. V roce 1996 jste vydal knihu Všem sráčům navzdory. Narazil jste na kritiku, proč tak silné slovo v jejím titulu?
Ale samozřejmě. Ta knížka vznikla jako výraz obrovské bolesti, protože v té době česká politická elita a česká veřejnost o té válce prostě nechtěly nic slyšet. Přitom stačilo v Praze sednout do auta a za osm hodin nepříliš rychlé jízdy jste byli na frontě, kde umírali nejen vojáci, ale i civilisté - po desetitisících. A tady to nikoho nezajímalo.

Po rozhodnutí Severoatlantické aliance zasáhnout, došlo k velké názorové polarizaci v české společnosti. Myslíte, že roli hrála ideologie, nebo spíše citová vazba k té krásné zemi?
Emoce a politický kalkul části politické elity byly důležitější než konkrétní fakta. To se dá doložit na vývoji statistických údajů: počet lidí, kteří považovali nálety za neúspěšné, neustále narůstal. Dokonce ke konci té kampaně to bylo kolem sedmdesáti procent. Sedmdesát procent Čechů si myslelo, že ty nálety nic nezmůžou. Tři dny po tom, co ta kampaň skončila a Miloševič to vzdal, bylo těch sedmdesát procent Čechů zase přesvědčeno, že nálety byly úspěšné. Tohle už není o faktech, to je o téměř psychické poruše zdejšího veřejného mínění.

V čem nejvíce selhala česká politika? Lépe řečeno politici.
Že si toho problému všimli deset let po tom, co začal. Později tři sta tisíců mrtvých a tří nebo čtyř milionů uprchlíků. Deset let předstírali, že ten problém neexistuje.

Ale v čem to je? Co myslíte, že bylo hlavním důvodem?
Ještě jsme si nevšimli, že nejsme centrem světa, ale jeho součástí. A že s právy jdou ruku v ruce i jisté povinnosti. Možná je i něco s národním charakterem. Vždycky říkám svým studentům: "Víte, mě zajímá to srovnání. Solidarita v Polsku měla deset milionů členů. A disidentské skupiny tady podle velmi přesných odhadů Státní bezpečnosti měly nejvýše pět set lidí." Sebestřednost a snaha do ničeho se nemíchat možná pomáhá lidem přežít v totalitním režimu, ale když máte stát v jedné řadě se sebevědomými národy, státy a společnostmi, tak jak se to od nás teď požaduje, tak už to prostě nestačí. Ale myslím, že mladá generace už je výrazně jiná.

Jak se vám líbí či nelíbí naše mediální scéna, sedmá velmoc, virtuální realita, virtuální český svět?
Já si myslím, že neexistuje jediný důvod, proč by novináři měli být lepší než zbytek společnosti, takže všechny neduhy, které vidíme ve společnosti, jsou vidět i mezi novináři. Nicméně i tady se pomalu prosazuje kvalita a objevuje se stále větší skupina stále mladších novinářů, kteří nejenom že umějí řemeslo, ale dokážou jít s kůží na trh a dokážou i riskovat - nejde už jen o doyeny a průkopníky válečného zpravodajství, jako Mirek Štětina nebo Petra Procházková. Myslím, že z nedávné, naprosto nechutné vlny trestních oznámení na novináře, vzejde nějaké poučení a že to řadě kolegů narovná páteř. Že přestanou takové ty bratříčkovací politické hrátky, které byly nemocí většiny devadesátých let. A že si novináři víc a víc budou uvědomovat, že pokud jsem dobrý novinář, tak musím být dobrý novinář ještě i po desáté vládě.

Vaše jméno se objevovalo v souvislosti se zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze. Nechal jste se slyšet, že třetí svět vlastně doplatil na trh, který existuje ve světě...
Role, kterou jsme na sebe vzali ještě s několika přáteli, spočívala ve zprostředkování vztahu mezi dvěma skupinami, které o sobě nechtěly slyšet, nechtěly spolu vyjednávat. Záměrně jsme se nevyjadřovali k žádným z těch problémů, o které v debatě mezi dvěma odpůrci šlo.

Dobře, stal jste se tedy zprostředkovatelem a v mnohém dáváte mladým lidem, kteří protestují proti způsobu řešení chudoby tohoto světa, za pravdu. Myslíte si, že díky nim světové organizace začaly měnit své chování?
Já jim nedávám za pravdu, v tom nebyla naše role. My jsme jenom věděli, že ani policie ani vláda, ani ti protestující nemají připravené buňky na to, k čemu může dojít. A se svou zkušeností jsem věděl, že se vyjednává i ve válkách, že čím horší konflikt je, tím je důležitější, aby v kritických momentech obě strany měly aspoň informační kanál, jehož prostřednictvím se mohou dohodnout. A to se myslím podařilo. V řadě případů jsme byli požádáni, abychom vyjednávali i přímo v ulicích. A klobouk dolů před rozumnými lidmi na obou stranách, kteří umožnili to, že po 26. září, dni, který dopadl tak špatně, už v Praze nebyla jediná srážka.