"Pokud existuje peklo, musí vypadat jako tahle zatracená budova," prohlásil můj maďarský kolega, když poněkolikáté hledal v Evropském parlamentu ve Štrasburku místo, kde si může vybrat z bankomatu peníze. Jelikož Zoltán patří mezi typy, kteří se ztratí i na tenisovém kurtu a v restauraci hledají toaletu s mapou v ruce, nebral jsem jeho brumlání vážně. Zapomněl jsem však, že jednání o Temelínu mě přinutí zůstat ve štrasburském sídle Evropského parlamentu tři dny od rána do pozdního večera. Budovy, jako je Evropský parlament, jsou na podobné věci zařízené. Najdete v nich restauraci, banky, cestovní kancelář, poštu, různé obchody nebo kadeřnictví. Jelikož život rozhlasového novináře začíná zajištěním dobrého spojení, zamířil jsem nejprve do pobočky France-Telecomu, aby mi dali telefonní linku na můj stůl. Vysoká červnovlasá dáma stručně vysvětlila: "Zaplatíte 300 franků dopředu jako zálohu. Z toho si 120 necháme za oživení linky a 180 můžete protelefonovat. Bereme ale pouze hotové peníze." V klidu jsem se rozloučil, pomyslel si něco o zlodějích a vyděračích a vydal se hledat bankomat. Abych vás uvedl do obrazu: budova Evropského parlamentu za miliardu dolarů nazvaná Noemova archa se skládá ze dvou částí. Jedna - navržená jako loď - má uprostřed druhou ve tvaru věže s dvaceti patry. Různé úrovně na sebe navazují sérií mostů, chodeb, výtahů a průchodů. Když je něco o patro výš, můžete tam být za dvě minuty nebo za dvacet minut nebo za dvě hodiny. Pro nováčky platí jedno pravidlo: Pokud existuje nejdelší možná trasa k cíli, určitě si zvolíte právě tuto variantu. Mně trvalo najít bankomat hodinu, ale dopadl jsem ještě dobře v porovnání s tím, když jeden německý diplomat hledal toaletu - omylem zabrousil na požární schodiště, kde existuje důmyslný systém. Kvůli bezpečnosti se dveře dají otevřít jen směrem dolů, když uháníte ven z budovy. Na konci schodiště je uzamčený východ, který se otevře pouze tak, že rozbijete okénko a zapnete signalizaci požáru. Zpátky nahoru se nedostanete. Jelikož vrozená diplomatická čest bránila tomuto muži uchýlit se k zoufalému vyhlášení požáru, strávil jako vězeň za skleněnými dveřmi tři hodiny, než ho zvenčí uviděl chlapík na traktůrku sekající trávu. Po takovém výletu asi člověka napadnou dvě věci: buď se rozběhne do baru na pivo, nebo na budovu parlamentu nadobro zanevře. Musím přiznat, že druhá možnost je levnější. Stává se to v parlamentech málokdy, ale v tom evropském je tak draho, že někteří lidé si chodí nakupovat sendviče do blízkého supermarketu. Káva stojí ve štrasburském hostinci polovinu toho, co za ni chtějí od poslanců. Navíc výběr jídel je v parlamentu ubohý a stále stejný. Mezi novináři koluje pořekadlo: "Vyměním oběd ve Štrasburku za celodenní stravování v Bruselu." Myslím, že poslancům tahle věc nevadí ze dvou důvodů. Za prvé mají poměrně slušný příjem a za druhé - což je důležitější - ve Štrasburku jsou jen čtyři dny z měsíce. Zbytek času tráví ve svém druhém sídle v Bruselu, kde je celý komplex přehlednější a přizpůsobený životu. Ve Štrasburku si připadáte skutečně jako v korábu, který odváží několik set deprimovaných jedinců pryč z planety před Apokalypsou. Název budovy Noemova archa je příznačný. Na chodbách jsou například prapodivné plechové sedačky, které neberou v úvahu, že člověk má pozadí z masa a kostí - nikoliv z oceli. Toalety jsou obložené černou dlažbou - takže nevíte, zda jste se omylem nepropadli do pohřebního ústavu. Nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass kdysi prohlásil, že moderní architekti myslí jen na odborné uznání a extravaganci a zapomínají na to, že v domech žijí lidé. Evropský parlament mu dává za pravdu.

Když se domov odcizí, stane se cizina domovem. To řekl kdysi německý spisovatel Thomas Mann. Člověk je doma tam, kde se dobře cítí. To jsou zase slova čtyřiadvacetileté studentky coburské vysoké školy. Na zvonku jejího bytu je vytištěno jméno Tatiana Schneider. A už to napovídá, že Tatiana je jedna ze dvou milionů ruských Němců, vysídlenců nebo vlastně přistěhovalců. Když zazvoníte a půjdete dál, zjistíte, že i uvnitř je vše zařízeno v rusko-německém stylu. Vedle magnetofonu stojí hromada kazet. Na jejich obalech najdete téměř výhradně azbukou psané názvy písniček. Poličky v kuchyňce jsou plné ingrediencí zakoupených v nedalekém ruském obchodě. Na stole leží kniha psaná v němčině. Její titul zní - Integrovaní nebo izolovaní vysídlenci? Tatiana patří spíše k těm integrovaným. Ale jako Němka se necítí - i přes devět let strávených ve Spolkové republice. "Jsem vlastně taková rozdvojená osobnost. Ctím německé tradice, chodím do německé školy... Protože jsem ale do svých patnácti žila v Rusku, mám v sobě něco z ruské mentality."

Podobné pocity sdílejí i další takzvaní Russlanddeutschen. Jsou to vlastně původem Němci, kteří žili delší čas v bývalém Sovětském svazu. První z nich odešli z rodného Německa do Ruska už koncem osmnáctého století. Důvody, které je k tomu vedly, byly nejčastěji náboženské a ekonomické. V oblasti dolního toku Volhy si vytvořili nový domov. Žili tam podle německých tradic a uchovali si také německý jazyk, i když samozřejmě s drobným přízvukem. Tedy něco jako u nás Němci sudetští. S druhou světovou válkou přišly ovšem problémy. Slovo Němec se totiž stalo synonymem pro slovo "fašista". - "Po válce nás bylo mnoho odsunuto na Sibiř, do pracovních táborů. Můj děda, opravdový Němec z Bavorska, tam ztratil deset let života," vypráví Tatiana. Jak ale dodává, někteří dopadli ještě hůře. Byli zastřeleni.

Německá menšina v Rusku byla prostě jen trpěna. Nikdo nesměl pracovat na vysokých postech. Pouze základní vzdělání, žádná vysoká škola, pouze dělník, žádný lékař. Pád železné opony a otevření hranic znamenalo totální zvrat pro Němce v Rusku. Šanci vrátit se do svého starého domova jich využilo v posledních pěti letech neuvěřitelných 800 000. Z dřívějších německých Rusů se tak stali ruští Němci, nejpočetnější skupina přistěhovalců ve Spolkové republice. V Německu je nejdříve čeká zkouška trpělivosti - tedy tři integrační tábory a vyřizování nezbytných formalit. To vše se může protáhnout až na šest let. Jak suše poznamenává Tatiana, integračním táborům by se spíše mělo říkat tábory izolační. Lidé jsou tam odděleni od okolního světa a do německé společnosti se tak těžko začleňují. To jim je pak zase vyčítáno. Prostě bludný kruh.

Zatímco magnetofon vyhrává ruské hity, uvažuje Tatiana, která se přece jen z onoho začarovaného kruhu dostala, nad rozdíly mezi Rusy a Němci. Rusové prý drží více při sobě. Rodina se uvnitř navzájem více podporuje. Ruské prostředí není tak konkurenční. Rusko i Rusové jsou prostě méně individuální. Po Rusech se Tatianě vůbec nestýská. Musím se pousmát, protože zcela paradoxně sedíme na koberci ještě s dalšími třemi ruskými Němkami. Do svého rodného města by se ale Tatiana ráda podívala.

Najednou jsem si všimla, že použila pro Rusko, naprosto spontánně, německý výraz Heimat - tedy domov. Domov je pro ruské Němce či německé Rusy pojem velmi mlhavý. Jedno je však jisté - cizina se pro ně domovem asi nestane.