Brahmsovský symfonický cyklus se přiblížil k závěru. Všechny čtyři symfonie jsme mohli slyšet v podání Berlínských filharmoniků pod taktovkou jejich někdejšího dlouholetého legendárního šéfa Herberta von Karajana. Brahms byl Karajanovou celoživotní inspirací. Podobně jako kompletní cyklus Beethovenův i Brahmse natočil Karajan v době své šéfovské funkce v Berlíně celkem třikrát - poprvé v 60. letech (šlo o jeho první nahrávku Brahmsova kompletu ve stereofonii), v letech sedmdesátých (i při obtížnosti hodnocení těchto snímků bývá považována za nejlepší) a krátce před svou smrtí - v letech osmdesátých (moderní digitální technikou). Symfonie č. 4 e moll op. 98 z roku 1885, kterou se cyklus uzavírá, je opět vrcholnou partiturou - nejen v díle Brahmsově, ale v celém světovém repertoáru. Pokud bychom měli přinést ideální ukázku brahmsovského smyslu pro moderní architekturu a polyfonní výstavbu, zvolili bychom pravděpodobně právě toto dílo, obzvláště její závěrečnou čtvrtou větu. Jedná se vlastně o stylizaci staré formy z období baroka - chaconny, která spočívala ve variacích stále se opakujícího tématu (zde jich napočítáme celkem 33!). Výsledkem je pravý hudební architektonický skvost!