Snad dnes a denně čtu v novinách a slyším z rozhlasu a z televize, že se zrodil zase nějaký další balík opatření. Docela by mě zajímalo, jak takový balík vypadá. Je zabalený v krabici od banánů? Nebo od bot? Nebo podobně jako tomu před lety bývalo u balíků z mého dětství, je uložen v krabici od margarínu? Nevím, jak rozměrný obvykle bývá takový balík opatření. A jestli je převázaný motouzem. A jestli se posílá z nějaké speciální balíkové pošty, nebo jen z té obyčejné. A jaké průvodky se vyplňují k takový zásilkám. Zkrátka, je toho nemálo, co mi kolem balíků opatření není jasné - a připadám si v této věci jako balík venkovský. Ale možná mi časem někdo z posluchačů Českého rozhlasu nebo ze čtenářů Týdeníku Rozhlas poradí. Už předem děkuji, protože si myslím, že člověk má mít ve slovech pořádek. Ostatně, právě o tom je tento můj příspěvek.

Že ve slovech by měl být pořádek, to si myslí i pan Jiří Čihula z Prahy-Vinohrad. Svěřil se mi s tím, že mu není právě jasné, proč se říká, že cestujeme do Švédska, do Rakouska či do Portugalska, ale jezdíme na Slovensko. Přičemž Slováci ovšem nejezdí na Čechy, nýbrž do Čech, ale souběžně je pravda, že jezdí i na Moravu. Stejně tak se pan Čihula právem podivuje nad tím, proč některé sportovní svazy mají v názvu označení ČESKÝ a jiné zase ČESKO-MORAVSKÝ, ačkoliv okruh jejich působnosti je zcela stejný. O svérázné jazykové souvislosti mezi dvěma příjmeními a předmětem jejich činnosti mi napsala paní Věra Němcová:
Můj syn je lékařem v jednom městě a vyprávěl mi, že jsou tam dva pohřební ústavy. Jeden patří panu Kosovi a druhý panu Žížalovi. Syn je prý poděluje spravedlivě, a když je přivolán k zákroku již lékařsky neřešitelnému, střídavě volá pana Kosa a příště zas pana Žížalu.

Z poněkud jiného soudku bych se mohl zmínit o zvláštnosti domáckého jména Mánička, u něhož už spousta dětí v současnosti vůbec neví, že jde o souvislost se jménem Marie. Pro leckteré dítě je Mánička už jen partnerkou Hurvínka. A za kuriózní lze ovšem pokládat i fakt, že té loutce Máničce se říká pořád zdrobněle Mánička, ačkoliv uplynulo už sedmdesát let od doby, kdy loutka dotyčné Máničky vstoupila na tento svět. Že výraz Mánička pochází od jména Marie, to však bude určitě vědět Eva Vojtová z Brna. Ačkoliv je jí teprve patnáct let, má vzácný talent probírat se jazykovými taji. Tak se dostala i k následující otázce, kterou mi v položila v milém dopise. Ptá se, jakou hmotnostní, objemovou či měrovou jednotkou je MRŤ. A taky se táže, co by nastalo, kdyby něco udělala jen do předposlední mrtě. Zbylo by jí ještě něco? Odpověděl jsem jí, že podle mého zjištění slůvko MRŤ znamená v lesnické terminologii "odumřelé tlející listí a také lesní stelivo". V terminologii zemědělské pak jde o neúrodnou vrstvu půdy pod ornicí. Z toho vyplývá, že ta předposlední mrť by mohla být ona ornice, když se nachází nad tou vrstvou poslední mrtě. Ale jestli tomu tak není, tak mi výše uvedená Eva snad promine, že jsem jí ohledně té mrtě odpověděl jako nějaký mrťafa. Omluvou mi budiž, že nikdo není dokonalý, jak praví název populární televizní podívané. Když jsem do uvedeného pořadu byl vloni pozván jako jeden z hostů spolu s hercem Janem Pohanem, netušil jsem, kolik lidí se mi vzápětí ozve, že prožili v dětství něco podobné jako já, když jsem se svěřil Jiřímu Krampolovi, že jsem se coby školáček domníval, že "vůkol" je nějaká rostlina. Myslel jsem si to na základě básničky o křišťálové studánce, kde nejhlubší je les a kde roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes.

Jak jsem se svěřil televizním divákům Krampolova pořadu, tak jsem z toho vyvodil, že u té křišťálové studánky roste tmavé kapradí, dále že tam roste vůkol a taky rudý vřes. Hned zápětí po odvysílání mi začaly přicházet listy s obdobnými vzpomínkami. Pan inženýr Milan Hirsch z Hradce Králové mi napsal, že ve svých šesti letech slyšel písničku "Copak je to za vojáka, když mu láska nekvete" a posléze položil rodičům otázku, co že je to ŠMULÁSKA. Od té doby se mu začalo doma říkat Šmulásek. A pan inženýr Hirsch dodává, že nyní je mu už sedmdesát let, ale za šmuláska se pokládá dodnes.

Pan doktor Otakar Waldmann z Prahy Radotína si v dětství zase myslel, že existuje nějaký speciální dopravní prostředek jménem ZAJINA. Vedla ho k tomu píseň, v níž se zpívalo, že "Vlak jede krajinou, já jedu za jinou." Zkrátka, někdo jede vlakem, někdo by mohl jen třeba autobusem, no a někdo by mohl jet ZAJINOU.

Kuriózním slůvkem je i ŠVRBA. Paní Jana Matějčková z Prahy 5 mi napsala, že její pětiletá dcera se jí ptala, co že je to ta "švrba" - a trvalo dost dlouho, než došlo k rozluštění. To bylo nalezeno v pohádce Boženy Němcové O bílém hadu. A to ve větě o vodě, "nad níž vrba čněla".