Když se řekne Portugalsko, představí si snad i abstinenti portské víno. Že je portské jednoznačně portugalská specialita, není ovšem tak úplně pravda. - S vínem se to prý má jako s muži. Čím starší, tím lepší. To nám alespoň tvrdil jeden mladičký Portugalec, průvodce v jedné z 58 vinařských společností přístavu Porto. No, nevím, jak je to s muži, ale každopádně starší, zpravidla hnědočervené nasládlé portské víno s 20 procenty alkoholu zvané "tawny" si svou chutí s těmi mladšími označovanými jako "ruby" opravdu nezadá. Jako aperitiv ho pijí jak domácí Portugalci, tak i Francouzi, Britové a další milovníci silného vína po celém světě. Portugalsko se se svým portským stalo osmým největším producentem vína na světě. To ale kupodivu není zásluha Portugalců. "První vinařské farmy tady vybudovali Angličané," vysvětluje René, průvodkyně po voňavém sklípku známé společnosti Calém. Angličané jsou velkými milovníky vína, ale ve své zemi nemají pro jeho pěstování vhodné podmínky. Před třemi sty lety získali právo obchodovat s portugalským vínem, když Portugalcům pomohli v boji proti Španělům. Lisabon se tehdy zavázal přijímat vlněná sukna z Anglie a Londýn na oplátku kupovat portugalská vína pouze s dvoutřetinovým clem proti vínům francouzským. 240 000 hektarů půdy bylo pak v Portugalsku vyhrazeno pro kultivaci vína. Základní kámen portugalského obchodu s vínem byl tedy položen.

Na podzim má všech 25 000 portugalských vinařů kolem řeky Douro nejvíce práce. Začíná se totiž sklízet. To už sice neznamená, že vinaři musí trpělivě lisovat hrozny vlastníma nohama v kamenných nádržkách, ale naplnit někdy až 100 000 litrové sudy rozhodně jednoduché není. Vinařská oblast Douro se táhne od Porta až ke španělským hranicím. Zpracované víno z místních vinic se dříve sváželo na lodích do Porta a poté putovalo do dalekého Londýna. A právě tato vzdálenost napomohla vzniku ojedinělé receptury portského vína. V prvních dnech kvašení se do vína od pradávna přidávalo brandy. 77% brandy kvašení totiž zastavilo, zvýšilo trvanlivost vína a portské bylo možno transportovat až do Londýna, aniž se zkazilo. Zároveň si udrželo svou ovocnou chuť a hroznový cukr. A tím je pravé portské víno tak charakteristické. Jak dodává René, tajemství ojedinělé chuti a aroma vězí i jinde: "Parná léta a tuhé zimy - tak to chodí v oblasti řeky Douro. Důležitá je také břidlicová půda. To všechno nenajdete nikde jinde než právě tam." A jaké víno je v Portugalsku vůbec nejoblíbenější? "To nejlevnější, které vás přijde asi na 30 franků. Žhavou novinkou je jeho mixování s tonikem." Není divu, že René uvedla cenu ve francouzské měně. Pochází totiž z Francie. Musím přiznat, že je opravdu zvláštní dát si vyprávět o portském vínu od Francouzky v portugalském sklípku založeném Angličany.

Černou skvrnou na americké roli ve druhé světové válce je bezpochyby masová internace Američanů japonského původu na západním pobřeží Spojených států, ke které dal zelenou po japonském útoku na Pearl Harbor prezident Roosevelt. Smutnou historii rasové diskriminace Američanů asijského původu připomíná i expozice japonsko-amerického muzea v kalifornském Los Angeles.

Sedmasedmdesátiletý Jogi Yamaguchi tam pracuje jako dobrovolník. Expozice vypráví i o jeho osudu. Jogi Yamaguchi žil na počátku 2. světové války se svou matkou a sestrou v chudé rybářské vesničce na ostrově Terminal Island nedaleko Los Angeles. Starousedlíci téměř výlučně japonského původu pracovali v místních rybích konzervárnách. Necelé tři měsíce po útoku Japonska na Pearl Harbor přišel příkaz amerického námořnictva: všichni Američané japonského původu se musejí do 48 hodin sbalit a opustit ostrov. Obyvatelé Terminal Island byli jedni z prvních amerických Japonců, kteří byli americkým Válečným relokačním úřadem deportováni ze západu Spojených států a umístěni v internačních táborech ve vnitrozemí. Americké úřady takto přesídlily do 16 táborů na 120 000 japonských Američanů, dvě třetiny z nich se narodily na území Spojených států a byly tudíž americkými občany.

Jogi Yamaguchi vzpomíná na okamžik, kdy musel před 58 lety opustit svůj domov: "Evakuovali nás, protože jsme bydleli blízko námořní základny. Řekli nám, že ohrožujeme bezpečnost Spojených států a vyhodili nás. Popadli jsme, co jsme mohli," vzpomíná pan Yamaguchi. Jeho chudá rodina neměla mnoho co ztratit. Jiní japonští Američané však přišli o veškerý majetek, který museli za babku prodat anebo zahodit. Řada amerických Japonců vzpomíná na to, jak se k nim jejich vlastní země za druhé světové války zachovala, s hořkostí. "Hlavně lidé, co byli starší, zahořkli. Říkali, jak je možné, že mně jako amerického občana strčí do internačního tábora, když třeba americké Němce či Italy nechali na pokoji," říká Jogi Yamaguchi, který patří mezi takzvané Nissei, tedy první generaci japonských Američanů, která se narodila na území Spojených států. Yamaguchiovi byli deportováni do internačního tábora Manzanares v kalifornské poušti. Vězni si stěžovali snad nejvíce na obrovské rozdíly mezi nesnesitelně horkými léty a krutě chladnými zimami. V japonsko-americkém muzeu v Los Angeles je maketa tábora. Jogi Yamaguchi mi ukazuje místo, kde bydlel v malé místnosti se svou matkou, sestrou a dalšími dvěma rodinami: "Tady je strážní věž a tady je dvanáct bloků, které byly postaveny jako první. Já jsem bydlel v bloku čísle devět," ukazuje pamětník. Tábor byl obehnán ostnatým drátem, z něhož čněly strážní věže. Americké hlídky zastřelily řadu vězňů, kteří se chovali podezřele anebo se snažili z tábora uprchnout. Pan Yamaguchi ukazuje na zvětšeninu černobílé fotografie se skupinou chlapců v internačním táboře a žádá mě, abych se ho pokusila najít. Kupodivu jsem našla tvář tehdy sedmnáctiletého mladíka na první pokus. Do tábora jezdili za vězněnými Američany japonského původu jejich spoluobčané, kteří s evakuací nesouhlasili. Byl mezi nimi i baptistický kněz dr. Maybery, do jehož kongregace Yamaguchiovi patřili.

Řada Američanů dodnes netuší nic o diskriminaci a rasismu, které zakusili na vlastní kůži za druhé světové války američtí Japonci. Situace byla ironická i v tom, že americké úřady tehdy nedokázaly rozlišit, kdo je japonského, čínského či korejského původu. Nejaponští Asijci si tak dobrovolně připínali na oděv označení svého původu. "Jsem Číňan", hlásaly placky na hrudích amerických Číňanů.

Po válce se američtí Japonci pomalu vraceli do míst, která museli za války opustit. Na morální a finační kompenzaci si však museli počkat až do roku 1988, kdy prezident Ronald Reagan podepsal zákon, podle kterého obdržel každý bývalý vězeň internačního tábora jako odškodné 20 000 dolarů. Mnozí z nich ale na své ponížení a zradu země, ve kterou tolik věřili, nezapomněli dodnes. Jako drobná průvodkyně v japonsko-americkém muzeu, která mi řekla: "Dodneška nedokážu mluvit o svých osobních zkušenostech. Mohu vám povědět všechno o historii, ale probírat se vlastními zážitky je pro mně stále bolestné."