číslo 5/2001 |
|
Tipy ČRo |
|
Trojí učení - buddhismus, konfuciánství a taoismus - žilo ve staré Číně po věky souběžné a v životní praxi Číňanů se jednotlivé proudy leckdy prolínaly a prostupovaly. Zatímco konfuciánská "světská cesta" směřovala k ideálnímu stavu společenských poměrů, projevovala starost především o obec, stát, svět a jejich mravní podobu, taoistická cesta soustřeďovala svou energii především do nitra jedince, k existenciálnímu rozměru jeho existence, k jeho duchovnosti.
Zhuanga, tohoto samotáře milujícího hory a zcitlivěle vnímajícího prostor nekonečných přírodních proměn, v němž hledal příměry pro charakter lidského přebývání na tomto světě, vůbec nezajímala společenská užitečnost jeho přemítání, byl relativistou, pokud jde o pravdu jako o výsledek racionalistické spekulace, skeptikem vůči jakýmkoli jednoznačným závěrům; nepodléhal zármutkům, ale ani radosti, neboť obojí považoval za znevolnění, za omezení toho nejpodstatnějšího: naprosté vnitřní svobody, která mu je vposledku výrazem souladu s přirozenými zákonitostmi života. Díky své poeticky intonované iracionalitě se tento "filozofický tulák" zařaditelný do jakéhosi "filozofického undergroundu" stal (podle překladatele Oldřicha Krále) filozofem malířů a básníků, který filozofuje, aby unikl stejně vědomosti jako nevědomosti, neboť je přesvědčen, že pravý život je tajemství, jehož se dotkneme jen ve vzácných chvílích prozření, jehož orgánem je intuice jako rozum v úžasu a jehož výrazem je metafora jako slovo zástupné. |