Don Giovanni je v této inscenaci velmi současný člověk, plný moderních rozporů, přesycený slávou, navíc silně depresivní...
Ale taky pořád hledající. Jeho charakter pojímám po svém, možná trochu jinak, než původně mínila režie.

Mluvíte o svém hrdinovi jako o živé bytosti. Zřejmě vám tedy hodně záleží i na hereckém ztvárnění postavy.
Samozřejmě, to je ostatně i v souladu s moderními režijními trendy v opeře, s nimiž se ztotožňuji. V této oblasti jsem získal spoustu cenných poznatků jako člen Komorní opery. Spolupráce s režisérem Jiřím Nekvasilem mi dala hodně nejen pěvecky, ale i herecky, získal jsem neocenitelné jevištní zkušenosti a naučil se přijímat různé režijní přístupy. Dostával jsem nejen mozartovské role - těch bylo hodně, však se také tato scéna později přejmenovala na Operu Mozart - ale i party v soudobých operách. A dobře si uvědomuji, že každá role má i významný psychologický rozměr.

Zpíváte Escamilla v jedné z nejzdařilejších operních inscenacích Národního divadla - v Bizetově Carmen. Jak se v této roli cítíte?
Po pravdě řečeno, nechtěl jsem ho ještě dělat, je to mezioborová role, basbaryton, a na takovou mám ještě čas, nechci se předčasně vzdávat lyrického oboru. Na Escamilla jsem si připadal ještě poněkud mladý. A pak, tato postava má v sobě určitou drsnost, razanci, kterou já nemám. Režisér Bednárik mě však přesvědčil, že to nemusí být žádnej drsnej toreador, ale - řekněme - aristokratický frajer, tak trochu gentleman, který Carmen zaujme právě svým charakterem. Stejně si ale myslím, že do této role budu ještě dlouho zrát. Ovšem pokud jde o představení jako celek, považuji je včetně výtvarné stránky za velmi působivé a sugestivní.

Ve vašem profesním životopisu je řada zajímavých momentů - třeba že jste na konzervatoři původně vystudoval hru na housle. Jak jste se později dostal ke zpěvu?
To vlastně nebylo později. Už v lidové škole umění jsem se učil hrát na klavír, housle, i zpívat. K mým hudebním zájmům jistě hodně přispělo i to, že maminka je učitelkou klavíru. Chtěl jsem se zkrátka věnovat hudbě, a na počátku jsem ani výrazně nepromýšlel, v jaké podobě to bude. Ale pak se stalo, že jsem se setkal s divadlem - a to byl asi ten rozhodující okamžik. Kupodivu za to "mohla" opereta. Asi ve dvanácti jsem viděl v televizi jakousi operetní inscenaci, a ta mi učarovala. Od té doby jsem se snažil hudbu a divadlo propojit. Až z toho byl operní zpěv.

Ten jste studoval v Bulharsku. Proč?
V šestém ročníku na konzervatoři jsem se dozvěděl o možnosti pěveckého studia v Sofii, a zažádal si o ně. Byl jsem informován, že tam má pěvecká výuka dobrou tradici a úroveň - a nezklamal jsem se. Na AMU jsem udělal pouze přijímací zkoušku, která rozhodla o tom, že mě přijali na sofijskou Hudební akademii.

Máte za sebou úctyhodnou řadu operních rolí - zejména vzhledem k vašemu věku. V jejich výčtu dominují dvě skupiny: Mozart a opera dvacátého století.
Mozartovské role mám rád, ostatně jsem s nimi začínal svou dráhu v Komorní opeře a stále se k nim vracím. Velice blízká je mi však zejména hudba dvacátého století. Například opery Bohuslava Martinů Slzy nože nebo Hlas lesa jsou podle mne geniální, obdivuji v nich nejen sílu hudby, ale i příběhu. Stejně si vážím Brittena, Berga nebo Stravinského. Mimořádný vztah mám k Janáčkovi, považuji ho za nejoriginálnějšího skladatele dvacátého století. Moc se těším na účinkování v jeho Osudu, který připravuje Národní divadlo na rok 2002.

Tahle díla pořád ještě vnímáme víceméně jako soudobá, a přitom jde už o hudbu minulého století. Věříte, že také v tom našem budou vznikat dobré opery?
Jistě, opera má pořád šanci. Bude-li mít vzory - tím nemyslím napodobitele, ale inspirační zdroje v takových komponistech, o nichž jsme mluvili, určitě vznikne řada významných děl. Mnozí autoři ostatně žijí mezi námi, jen si jejich význam možná neuvědomujeme. Myslím si, že dříve, či později, ale spíš dříve, se jednoznačně prokážou velké kvality skladatele Zdeňka Lukáše. Podle mne je právě on jedním z těch špičkových umělců, jejichž tvorba míří svou úrovní do budoucnosti.

Často spolupracujete s Českým rozhlasem. Co pro vás znamená?
Jsem rád, že se na to ptáte, v rozhlase totiž proběhl můj první veřejný "křest", první nahrávka. V roce 1986 jsem v plzeňském studiu nahrál písňový cyklus Jiřího Temla Jízda na luční kobylce. Později mě právě pan Teml poctil tím, že přímo pro mne napsal další písňový cyklus Shakespearovské Sonety, které jsou rovněž v rozhlase nahrány. A do třetice má Jiří Teml jako hudební redaktor Českého rozhlasu velkou zásluhu na tom, že v Radioservisu vychází moje operní profilové album s výběrem rozhlasových studiových snímků. Zpívám tam se SOČRem, který řídí Ondřej Kukal. Rád bych při této příležitosti poděkoval Českému rozhlasu, především Jiřímu Temlovi a Lukáši Hurníkovi, za mnoho cenných příležitostí.

Pocházíte z hudebně kantorské rodiny, kromě uměleckých škol jste absolvoval i řadu prestižních interpretačních kurzů, například u Petra Schreiera či Sherilla Milnese. Ovlivnily tyto skutečnosti vaše rozhodnutí věnovat se pedagogické činnosti?
To nebylo moje rozhodnutí. Po vítězství v pěvecké soutěži Antonína Dvořáka mě oslovila vedoucí pěveckého oddělení pražské konzervatoře paní profesorka Šulcová, zda bych neměl chuť učit. Musím se přiznat, že jsem do pedagogické praxe vstupoval s respektem a nedůvěrou v sebe sama. Nakonec jsem zůstal, učím už pět let a velice mě to baví. Motivuje mě, že mám talentované studenty. Například jeden z nich, teď už absolvent, je sólistou Státní opery. Čím dál víc se utvrzuji v tom, že pedagogická činnost pomáhá i mně. Když člověk učí, musí se sám daleko víc hlídat, nedopustit, aby ustrnul. Proto považuji za velmi důležité, abych i já sám byl takzvaně pod vokální kontrolou, za kterou nesmírně vděčím panu profesoru Zítkovi. Udržuji a pěstuji s ním profesionální i přátelský kontakt již od roku 1994.

Někteří talentovaní adepti pěveckého jmění, kteří se chtěli původně věnovat opeře, po absolutoriu "zběhnou" třeba k muzikálu. Například Daniel Hůlka. Není to také tím, že mladá pěvecká generace nemá přílišnou důvěru v budoucnost opery?
Pokud jde o Daniela Hůlku, znám ho dobře a jsem přesvědčen,. že ho šťastné řízení osudu přivedlo přesně tam, kam patří a co skvěle dělá. A nedůvěra k budoucnosti opery? Možná opravdu existuje a není divu. Perspektiva operního divadla není nejrůžovější, opera je sice atraktivní, ale také velice nákladná záležitost. A také se musí počítat s tím, že lidé dnes nemají zvlášť velký hlad po náročnější hudbě. Život se příliš materializuje, jsou tu lehčí hudební lákadla, například muzikál. Co si budeme povídat, většina si raději vybere atraktivní muzikálový titul, jde na něj do divadla a má zas na rok vystaráno, pokud jde o potřebu hudby. A možná kultury vůbec.

Ale opera má pořád své věrné publikum, nebo ne?
Má, ale měla by se snažit získávat další. Především divadla by to měla dělat. Myslím, že se málo snaží zpřístupnit operu mladé generaci. Zejména cenově. Třeba z Národního divadla zmizela "bidýlka" - místa k stání, kam chodila za levný peníz studentská mládež. Škoda. Přitom znám spoustu mladých lidí, kteří by na operu chodili častěji, kdyby ceny vstupenek byly dostupnější. Světové operní scény si levná místa moudře zachovaly; například ve Vídeňské opeře za pouhých dvacet šilinků získáte pěkné místo k stání, kde vidíte a slyšíte nádherně. Jsem přesvědčen, že řada našich operních představení by se mladým lidem líbila kvalitou hudby i moderním režijním pojetím.

AGÁTA PILÁTOVÁ