Už druhým rokem patří nedělní odpoledne na stanici ČRo 2 - Praha listování kronikou rozhlasového Big Bandu, jak se od začátku devadesátých let, po ukončení statutu zaměstnaneckého tělesa, říká Tanečnímu orchestru Československého rozhlasu. Pořad Vysílá studio A, sestavovaný z písniček, které TOČR natočil v různých letech své existence, vstoupil do vysílání téměř přesně v den čtyřicátých narozenin zmíněného a dnes již bezmála legendárního souboru. A jistě také toto výročí přimělo firmu Radioservis k vydání prvního ze zamýšlené řady alb Hitparáda vzpomínek, mapujících ty nejsvětlejší kapitoly z historie TOČR.

Album Hitparáda vzpomínek 1 nabízí sedmnáct nahrávek, kterým je společné datum jejich pořízení (u té osmnácté, instrumentálky Alfonse Jindry, datace chybí). A rok 1963 byl pro Taneční orchestr Čs. rozhlasu skutečně zásadním. Tehdy totiž došlo k rozdělení souboru na Taneční orchestr (TOČR) v čele s dirigentem Josefem Vobrubou a Jazzový orchestr (JOČR), s nímž pracoval Kamil Hála. Původní, spíše jazzové směřování orchestru, jehož uměleckým šéfem zůstal jeho zakladatel Karel Krautgartner, sám výtečný jazzový instrumentalista, se tak výrazně rozšířilo. Zatímco pod hlavičkou Tanečního orchestru soubor vyšel vstříc potřebám rozhlasu, jako Jazzový orchestr se personálně totožné těleso mohlo věnovat náročnějším úkolům (třeba provedení Stravinského Ebony Concerta). Z odstupu mnoha let můžeme rozdělení orchestru označit za prozíravý tah, vždyť muzikanty formátu Karla Velebného nebo Luďka Hulana (oba hráli na prvním veřejném koncertě TOČR v Obecním domě) by pouze pop-music asi brzy přestala bavit. To všem neznamená, že by pod Vobrubovým vedením nevznikala kvalitní populární hudba, naopak, řada nahrávek (třeba právě těch z roku 1963) už vstoupila do zlatého fondu českého popu a co víc - čas jejich půvaby dosud nepoznamenal.

A co že tedy první z Hitparád vzpomínek nabízí? Tak třeba Evu Pilarovou či Karla Hálu v Gershwinových a Porterových evergreenech s českými texty (Noc a den, Vzpomínky mi zůstanou, Ten, koho mám ráda, Letní ukolébavka), Waldemara Matušku v Shanklinově Jezabel, Karla Gotta v Bernsteinově Marii, ale i zpěvačku Janu Petrů, jejíž popularita z počátku šedesátých let vzala za své s nástupem typově podobné Heleny Vondráčkové a kterou přece dodnes z rádií slýcháme - díky filmovému duetu Den je krásný. Ve Studiu 1 Československého rozhlasu se však už od roku 1962 pilně natáčely také skladby Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého a řada jich tu vznikla i o rok později - Motýl v podání Jany Malknechtové a Jiřího Jelínka, Proč se lidi nemaj? rádi s Pavlínou Filipovskou či Honky tonky blues Jiřího Suchého. Ke cti autorů podnětné kompilace Hitparáda vzpomínek 1 dlužno přičíst ještě to, že na její závěr zařadili již zmíněnou instrumentálku Pokouším se zapomenout, z níž se symbolicky ozývá sopránsaxofon Karla Krautgartnera, bez kterého bychom možná na dějiny rozhlasového orchestru tak uctivě nepohlíželi.

MILAN ŠEFL