Mám pocit, že pořád slyším ten odporný zvuk hrabání v kouscích červených střešních tašek, které pokrývají ve vrstvě podlahu vypáleného domu. Několik místních nám dělalo průvodce po vesnici a chodili dům od domu, vždy jen vyjmenovali muže, ženy a u některých rodin i děti, které už nežijí. Přišli jsme do domu na okraji. Sem přivedli srbští ozbrojenci sedmnáct dospělých mužů, postříleli je, na mrtvá těla položili kusy látek a molitanu nasáklé benzinem a dům zapálili. Všechno shořelo a to, co zbylo z těl, pohřbila střecha z červených tašek, stejných jako jsou v Čechách skoro na každém vesnickém domě.

Dnes dopoledne nás obyvatelé Zahače, jak se tato vesnice v západním Kosovu jmenuje, dovedli až do domu a snad proto, abychom jim uvěřili hrůzu, která se zde před dvěma měsíci stala, začali rozhrabávat ohořelé vrstvy ve zbytcích domu. Plakali a hrabání nás dusilo všechny. Zbytky šatů a bot se objevily až ve spodních vrstvách a těsně u podlahy zůstaly části ohořelých těl. Nic jsme neříkali, prostě to nešlo. Staříka, který vyprávěl, jak jej odváděli spolu s ostatními a on věděl, že všechny zastřelí, se nakonec zželelo jednomu ze zabijáků a nechal jej jít. Dnes nám opakoval jak se zachránil snad desetkrát, třásl se a znovu prožíval to, co se stalo.

Obyvatelé Zahače, jedné z vesnic, kde bylo povražděno mnoho desítek civilistů, se nyní vrátili. Devadesát procent domů ve vesnici je vypáleno, každá rodina ztratila nejméně jednoho z blízkých. Po řádění srbských polovojenských jednotek zůstaly děti bez rodičů, sedmnáctiletý syn pohřbil otce a matku na zahradě a utekl s ostatními dětmi do lesa. Matka, která zůstala s ročním dítětem a byla svědkem vraždy svého muže a ostatních dětí, se již pokusila o sebevraždu a prý stále říká, že už nemůže žít.

Přestože jsme pracovali s týmem Společnosti Člověk v tísni několik let za války v Bosně, je tady v Kosovu blízkost smrti a intenzita strašného neštěstí přítomna snad ještě silněji. Někdy mám pocit, že se to nedá vydržet. Jak vlastně budu žít v normálním životě, budou-li mi běžné životní problémy připadat jako nedůležité. Jestli vlastně nebudu myšlenkami mimo život doma.