Fero Fenič je člověk, ke kterému se neodmyslitelně váže jedno slovo - biograf. Zkratka toho slova je obsažena i v názvu společnosti, jejímž ředitelem je: Febio, neboli Feničův biograf.

Vzpomenete si, kdy jste byl poprvé v biografu a jaký film jste viděl?
Nevím přesně, co to bylo za film, myslím, že Kid, ale určitě šlo o dílo od Charlie Chaplina. A bylo to u nás v Nižné Šebastové u Prešova, kde každou neděli odpoledne pan farář promítal na farním úřadu po odpolední pobožnosti filmy. U kostela byl klášter, který byl v padesátých letech zlikvidován a od té doby opuštěn. A pan farář, který tam jediný zůstal, pak v tom klášteře provozoval jakési kulturní středisko - sám ze své vůle.

Říkávalo se, že na Slovensku je volněji, že třeba předseda MNV dělá přes týden svoji práci, ale v neděli jde s celou rodinou do kostela...
Je to přesně tak. Na půlnoční přišel i předseda místní buňky KSS. Východní Slovensko zůstalo své. To byla vždycky velice chudá a religiózní oblast a nikomu, ani komunistům se nepovedlo změnit životní styl jejích lidí. Mám takovou krásnou historku: po jedné hodině náboženství nás pan farář posadil do auta, odvezl do Prešova, kde proběhlo pionýrské šátkování a kde jsme dostali ocenění jako nejlepší pionýrský oddíl. Vyfotili nás pod rudou vlajkou a pak nás pan farář znovu posadil do auta, odvezl zpátky a pokračovala hodina náboženství. Když jsem se ho zeptal, jak to jde dohromady, řekl mi: "Milý Ferko, co státu - státu, co Bohu - Bohu."

Vaši rodiče byli silně nábožensky založeni. Nevadilo jim, že jste byl pionýr a musel jste se zúčastňovat různých pionýrských akcí?
Oni tomu nepřipisovali žádnou důležitost. Brali to, jako když jdete do školy a tam vám dají nějakou učebnici. Škola mi končila před jednou a já se vracíval domů, kde maminka vařila oběd. Maminka byla celý život doma, přestože moc pracovala: starala se o rodinu a hospodářství. Nad tím, jestli jsem pionýr, se rodiče nijak nezamýšleli. Vesnice měla svoje vlastní morální, etická pravidla, podle kterých žila. Kdo byl nějaký první tajemník v šedesátých letech, to se mé maminky netýkalo, nemohl jí ani ublížit ani pomoci. Ona byla na tom nejnižším sociálním stupni společnosti, kterým se sice strana oháněla, ale tito lidé se museli o své živobytí postarat především svýma rukama.

Šel jste studovat novinařinu, příliš jste na ní však spokojen nebyl. Souviselo to s normalizací?
Dostal jsem se na fakultu žurnalistiky právě v období, kdy byli vylučováni profesoři a neustále se střídali pedagogové. Za rok nebo za dva jsem prošel probuzením občanským a politickým. Do té doby jsem byl myslím apolitický člověk. Co jsem prožíval, mě přivedlo k hlubšímu zamyšlení nad smyslem práce novináře i nad tím, co bych chtěl v životě dělat. Na novinařinu mě přivedla iluze, že můžu psát a rozvíjet schopnost, kterou jsem do té doby uplatňoval na literární úrovni. Střet s realitou mě probudil a já jsem si uvědomil, že toto povolání dělat nechci, protože chci zůstat svobodný. A kdybych byl novinářem, byl bych nástrojem režimu, nástrojem systému.

Když jste se tedy potom přihlásil na FAMU, vlastně jste hledal uměleckou svobodu?
Ano, to mi dodalo sílu pokusit se o něco, co ve mně bylo, po čem jsem toužil, ale na co jsem před tím neměl odvahu. Většina těch, kteří se hlásili na filmovou fakultu, byli lidé, kteří pocházeli z intelektuálních rodin, měli kulturní zázemí, byli z měst, kde bylo televizní studio, nebo měli přístup k filmu. Já jsem tím neprošel, byl jsem zcela nepopsaný, nedotčený list. Paradoxní bylo, že tím jsem asi překvapil. Jeden z mých profesorů říkal, že jsem byl pro něho zjevení - úplně jiný typ člověka s jiným typem vidění.

Máte i dnes pocit, že jste až příliš velkým konkurentem na českém trhu - ať se to týká filmových festivalů, nebo vaší dokumentární tvorby?
Febio je ojedinělý zjev nejen v Čechách, ale vůbec v celé posttotalitní Evropě. Podobné nezávislé studio původní autorské tvorby se nepodařilo postavit nikde. Ročně v něm vznikne kolem sta filmů. Netušil jsem, že se mi něco takového podaří. V určité chvíli, kdy tady převládala skepse a pláč nad tím, jak dokumentární film ustupují do pozadí a nejsou na něj peníze, jsem studio založil bez jakéhokoli racionálního uvažování. Prostě jsem to chtěl udělat, tak jsem to udělal - pro sebe a pro své známé. A tím, že jsem to udělal jako jediný tvůrce a většinu jiných studií založili produkční, se mi povedlo přilákat k sobě své kolegy, starší i mladší. Víc jsem jim rozuměl, dokázal jsem jim vytvořit individuální podmínky. Byli tady lidi z generace Jana Němce, Ester Krumbachové a jiní, kteří už nedovedli přijmout tu dravost, která tehdy nastoupila. Jan Špáta například většinu svých věcí v devadesátých letech realizoval u nás, protože tady nalezl klid a pohodu, kterou ke své práci potřeboval a kterou mu nebyly schopny nabídnout jiné, agresivnější firmy nebo Česká televize.

Nemusíte se podřizovat diktátu trhu a obecného vkusu?
Od začátku se snažím, aby naše dokumenty byly pro většinového diváka. Nejlehčí je točit pro menšinového diváka - toho si přesně dokážete představit a můžete mu natočit věc podle jeho vkusu. Ale oslovit většinového diváka a přitom se mu nepodbízet, to je strašně těžké.