Více než tři tisíce kilometrů dlouhá hranice mezi Spojenými státy a Mexikem je lákadlem, které se snaží často za dramatických podmínek překročit miliony chudých obyvatel amerického kontinentu na jih od Spojených států. Imigranti často riskují své životy, aby se dostali do země zaslíbené na druhé straně hranice.

Rádiový dispečer upozorňuje agenty americké pohraniční stráže na skupinu Mexičanů, kteří se zřejmě chystají přeběhnout přes hranici. Sedím v terénním voze, který řídí agent Tom Hiks, který mi ukazuje část hranice nedaleko San Diega, mezi mexickým městem Tijuana a kalifornskou Chula Vistou. Hranici mezi třetím světem a nejbohatší zemí světa tvoří mohutná zeď, která se vine od Tichého oceánu přes vyprahlé prašné kopce obklopující Tijuanu. I přes zdánlivou nedobytnost hraničního opevnění se v jednom místě krčí za zdí skupinka mexických mladíků, kteří čekají, až přijde vhodný okamžik. Agent Hiks mi podává dalekohled. Čekají na setmění nebo na střídání stráží, říká. Nejspíš se pokusí dostat přes hranici v okamžiku, kdy se nikdo nedívá.

Pro člověka, který zažil komunismus, ostnaté dráty nabité elektřinou a hony na lidi, kteří se snažili uprchnout za železnou oponu, nepůsobí americko-mexická hranice tak hrozivě. Mexičané, kteří se snaží uprchnout, a americké hlídky se vzájemně pozorují a čekají na vhodný okamžik. Pokud se Mexičanovi podaří hranici překročit a je chycen, čeká ho pouze vyhazov zpět domů. Vytrvalé typy se podle agenta Hikse pokoušejí překročit hranici i několikrát za den. Hranice u San Diega je v současné době jednou z nejlépe chráněných částí mexicko-amerického pomezí. Ještě nedávno tady byla situace úplně chaotická. Místní pohraniční stanice měla pouze 10 agentů, kteří často zadrželi za jediný den několik tisíc uprchlíků. Před pěti lety jsme tady zadrželi půl milionu uprchlíků, loni necelých 200 tisíc. Měli jsme tady také velkou kriminalitu... Přepadení, znásilnění, vloupání, teď je to lepší. Kriminalita klesla o třetinu, říká Tom Hiks.

O skutečnosti, že se situace okolo hranice zklidnila, svědčí i výstavba moderních předměstí s luxusními domy. Jediné násilí, které v této části hranice musí hraniční agenti občas zakusit, jsou kameny, které po nich házejí z Mexika rozzlobení potenciální imigranti.

Vzhledem k tomu, že Američané opevnili hranice u velkých měst, se hlavní vlna imigrace přesunula hlavně do arizonských pouští. Imigranti čelí v pustinách daleko většímu nebezpečí smrti vyčerpáním, uštknutím jedovatým hadem či utonutím. Převaděči přezdívaní kojoti často zanechají uprchlíky bez prostředků uprostřed pouště. Dalším nebezpečím jsou američtí rančeři, z nichž si mnozí udělali z lovu na zubožené imigranty koníčka. Někteří z nich berou zákon do vlastních rukou, imigranty vystopují se zbraní v ruce, zajmou a předají úřadům.

Mnohé hlasy ve Spojených státech označují ochranu mexicko-americké hranice za pokrytectví. Amerika by podle těchto názorů nemohla existovat bez levné práce latinskoamerických přistěhovalců. Například v Los Angeles neslyšíte od personálů v hotelech či restauracích jiný jazyk než španělštinu. Marvin Andrades pracuje v Los Angeles pro agenturu Careces, která se snaží imigrantům pomáhat s praktickými věcmi: zaměstnáním, ubytováním, zdravotní péčí. Marvin se dostal do Spojených států po dramatickém útěku se svým otcem z El Salvadoru. Znali jsme převaděčku, kojota, která nám pomohla dostat se přes Guatemalu, Mexiko až ke hranici s Texasem. Přeplavali jsme řeku Rio Grande, tehdy to ale nebylo tak nebezpečné jako nyní, dodává Marvin, který je v USA už dvacet let. Amerika je podle něj dobré místo plné příležitostí. Američané by si prý však měli uvědomit, že jsou to právě imigranti, kteří jim stelou postele v hotelích, obsluhují je v restauracích a obchodech, myjí podlahy, po kterých chodí, perou jejich prádlo a hlídají jejich děti.

Z patnácti zemí Evropské unie je sedm monarchií - z toho šest království a jedno velkovévodství, o kterém se moc nemluví. Tím velkovévodstvím je Lucembursko. Země, jejímž patronem je český král Jan Lucemburský, je kuriozitou Evropské unie: má necelý půl milionu obyvatel a nejvyšší životní úroveň v Unii. Lucemburčané dostávají rekordní průměrný příjem, v zemi je nejmenší nezaměstnanost v celé Evropě a nejvyšší procento vysokoškoláků. Není divu, že lucemburský život je pohodový. Lidé spokojeně tloustnou - zatímco jinde se hádají. Do těchto stojatých vod přišla nedávno zpráva o velmi těžké nehodě bratra následníka trůnu. Mladý vévoda Vilém se naboural ve vysoké rychlosti a více než dva týdny ležel s poraněním hlavy v nemocnici. Lékaři tvrdí, že Vilémův život už není v ohrožení, ale obávají se následků proražené lebky. Lucembursko se ihned po nehodě ponořilo do smutku. A kvůli Vilémově nehodě došlo také k jednomu významnému činu. Velkovévoda Jan odložil předání trůnu svému staršímu synovi Jindřichovi. "Lidé jsou přesvědčeni, že za této situace se nelze radovat a slavit nového panovníka," psaly tamní deníky. Právě tenhle moment je na celé události velmi zajímavý a dokládá, jak hluboce a upřímně si lidé v Lucembursku váží panovnické rodiny a své monarchie. Je to velmi zajímavý úkaz - když přihlédneme k životnímu stylu v malé zemičce. Průměrný Lucemburčan většinou pracuje v bance, pobočce nadnárodní společnosti nebo v institucích Evropské unie. Lucembursko je sedmým největším finančním centrem na světě. Svou kancelář tady má 500 bank a přes 1200 světových firem. Často se jedná pouze o pobočku, která zaměstnává deset lidí - ale přesto se to vyplatí. V Lucembursku jsou totiž nejnižší daně v EU.

To je jedno vysvětlení, proč Lucemburčané vydělávají hodně peněz. Jejich práce je svou povahou nadnárodní. Přesto mají Lucemburčané jeden symbol, který posiluje a udržuje jejich identitu. Tuto funkci plní panovnický rod, který byl a je autoritou se vším všudy po celé 20. století. Matka velkovévody Jana - Charlotte - utekla před nacistickou okupací Lucemburska do Londýna, kde založila exilovou vládu. Velkovévoda Jan přišel poté do osvobozeného Lucemburska v uniformě irských střelců a během několika let si získal ohromnou prestiž. Tu dodnes posilují jeho osobní vlastnosti. Nikdy ho nenapadlo míchat se do politiky. Bojuje za ochranu životního prostředí a pořádá kulturní akce. Jeho syn Jindřich, který převezme žezlo, je zase velmi uznávanou autoritou na mezinárodní vztahy mezi nejvyššími evropskými veličinami. Lidem v Lucembursku je také sympatické, že Janova rodina žije velmi skromně. Rozpočet dvora je srovnatelný s výdaji jednoho bruselského obvodu. Je zajímavé, jak harmonicky existuje pohromadě velmi moderní život Lucemburčanů a dědičná monarchie. Vše do sebe zapadá a inspiruje mnohem větší a mocnější vlády a národy. Příklad Lucemburska dokazuje, že žádný stát ani člověk není opravdu malý a nezajímavý - pokud nemá malého ducha.