Český rozhlas 3 - Vltava, 10. února 22.45 hodin

Zdeněk Hron patří rokem svého narození (1944) k té generační vrstvě, která by za normálních poměrů celá debutovala někdy na přelomu 60. a 70. let. Leč poměry nebyly normální, ale normalizační a těžko v nich mohl vstoupit do literatury autor, který například v básni Řeč křeč píše: Když melou hubou popel popravených / až sanice i jazyk mají křeč, / mám s nimi řvát, tvůj tichý ženich, / držet krok, jdou-li prznit matku řeč? A tak se Hron dočkal svého debutu s příznačným titulem Posunutý poledník až roku 2000. Byl to vlastně už jakýsi výbor z díla, nesoucí podtitul "verše z let 1964-1989".

Do už docela jinak nastaveného kontextu tu však nevstupuje žádný začátečník. Hronovy verše vydržely nedobrovolnou zkoušku času imponujícím způsobem. Na jejich tvarové vyspělosti má ovšem svůj nepominutelný podíl básníkova mnohaletá praxe překladatelská (především anglická poezie: vedle současného básníka Toma Herrisona připomeňme W. Blakea a "jezerní básníky"), jednoznačně "vkusově" orientovaná, ve které si našel své mentální blížence především v autorech shakespearovské generace a na ni navazující raně barokní vrstvy tzv. metafyzických básníků. Podobně jako u nich také v Hronových verších se spojuje sklon ke hmotnatě sytému výrazivu s jemným důvtipem jazykových her, vypjatá fyziologičnost s přesahem ke spirituálním horizontům. Od počátečních introvertních miniatur neskrývajících některá generační blíženectví (Šrut, trochu i Brousek a Wernisch) se jeho poetika rozvíjí do dramatického prostoru, v němž se sváří dávivý odpor a pocit ošklivosti z doby, kdy "dějiny stojí, hýbou se jen střeva", s organicky zakoušenou potřebou vroucnosti a něhy, s vůlí k vnitřnímu pevnému tvaru vyvzdorovanému na beztvarosti nemravného času. Tahle polarita mezi křečí a uvolněním nachází svůj výraz jednak v sarkasticky intonovaném pamfletickém verši, na druhé straně v řadě provzdušněle lehkých čtyřverší, plných drobných metaforických překvapení, jemně přesných: Pomlázkou svádí neláska / a potkan na potkání šero světí. / Zas chce být jaro. Stará otázka, / zda kvete sníh či sněží květy.

Ve výběru z Hronova Posunutého poledníku, tedy uslyšíte poezii hluboce ukotvenou v tradici (Halas, Holan, Reynek, Dyk), ale časem nepromlčenou, stále působivou.