Česká televize vysílá v těchto týdnech trojici filmů, v nichž jednoznačně zaujala - ačkoli v žádném z nich nevytvářela postavu ústřední - JIřina Jirásková. Prvním z uváděných titulů je komedie Já, truchlivý bůh.

Před více než třemi desetiletími ji natočil Antonín Kachlík podle stejnojmenné Kunderovy povídky ze Směšných lásek. Snaží se zprostředkovat elegantní lehkost předlohy, i když režijní ztvárnění dnes můžeme vnímat jako poněkud těžkopádné, v experimentování s vypravěčskými postupy přece jen chtěné. Hrdinou filmu je pan Adolfek (v charismatickém zpodobnění Miloše Kopeckého - ostatně stejnou roli si ozkoušel již v televizním přepisu téže povídky, který by si jistě zasloužil své znovuvzkříšení), marnící svůj život přelétavými známostmi a přímo panickým strachem z opravdového citu, který by jej - nedej Bože - mohl zavléci k manželství.

Film je pojednán jako retrospektivní líčení zklamaného protagonisty, jenž marně sváděl dívku, bezhlavě i naivně zamilovanou jen do uměleckých veličin. Pomstychtivě jí tedy naaranžoval setkání s dobrosrdečným, v jednání se ženami nezkušeným, navíc pitvorně žvatlajícím řeckým emigrantem (Pavel Landovský zde předvádí mistrovskou, k tragikomické nadsázce se vzpínající ministudii balkánského temperamentu), kterého vydává za slavného dirigenta. A samolibý Adolfek, jenž si zprvu připadá jak deus ex machina, zasahující libovolně do lidských osudů, posléze utrpí ponižující fiasko, protože události se počnou vyvíjet jinak, než si naplánoval...

Režisér si pohrává s dramaticky zcizujícím způsobem podání: nechává Adolfka libovolně vstupovat do vyprávění, aby je komentoval. Jeho vystoupení, prokládaná bonmoty a průpovídkami, jsou však neúměrně zatížena literárním jazykem, postava pana Adolfka je pak v důsledku toho příliš statická. Ostatně natažení vyprávěného příběhu do délky celovečerního filmu také nepřispělo k potřebné vyváženosti.

Ačkoli s komunistickým režimem vždy spjatý Antonín Kachlík nikdy nepatřil mezi naše přední režiséry, v duchovně osvobozující atmosféře 60. let se i on vzepjal k samé hranici svého talentu. Věřím, že jeho snímek pobaví i dnes, mimo jiné i výkonem Jiřiny Jiráskové v roli vdavekchtivé paní Štenclové.

Úterý 13. 2. 2001 PRIMA - 19.55 hodin

Manželé Lars a Martina Holchovi spolu i přes jisté napětí žili celkem klidně. A pak se do protějšího domu přistěhovala Maya Karusová, údajně matka dvou dětí, které po jejím rozvodu bydlí u otce. S Holchovými se spřátelila, s Martinou dokonce začala být důvěrná. Účastně vyslechla její zpověď o tom, jak moc ji trápí, že před časem zavinila autonehodu s tragickými následky. Martina netuší, že zájem nové kamarádky má silné osobní motivy. Začíná krutá hra, v níž se kočka snaží skrývat drápy, a myši netuší, proč se z jejich života náhle stává drama. Režie Wolfgang Mühlbauer. Hrají Christine Neubauerová, Helmut Zierl, Katharina Abtová, Denise Boddenová, Clemens Jakubetz a další.

Středa 14. 2. 2001 ČT 1 - 20.00 hodin

Kdo jej uvidí ve filmové roli prezidenta Masaryka, bude asi chvilku zvažovat, zda se nejedná o dobový archiv. Jeho jméno je po desetiletí synonymem pro slova ušlechtilost, elegance, jemné mravy... Odjakživa toužil být komikem, nikdy milovníkem. Přesto jeho náručím prošly na stříbrném plátně snad všechny ženské hvězdy 30. a 40. let. U divadla strávil neuvěřitelných 65 let. Dnes už role odmítá. Prý ho diváci viděli už dost dlouho a nechce si to u nich pokazit. "Roli" Svatopluka Beneše v cyklu Gen však naštěstí neodmítl.

Joseph Svenden žije spokojeně na své farmě a zbytek času naplňuje prací středoškolského učitele v nedalekém městečku a poměrně nezávazným vztahem s vdovou Rosealií Hensenovou. Když se žačkou jeho třídy stane vyzývavá blondýnka Catherine Wheelerová, rázem propadne jejímu mládí a chce odhodit všechno, na čem mu vždycky záleželo... Režisérem příběhu o pozdním milostném vzplanutí, plném erotiky a vášní, je Bruno Barreto.

Pátek 16. 2. 2001 ČT 1 - 20.30 hodin

Všechno začalo toho dne, kdy první dáma jednoho amerického města rozhodla o zrušení všech restriktivních požadavků na uchazeče o studium na policejní akademii. Bez ohledu na věk, pohlaví, rasu, váhu, výšku či stupeň vzdělání se směl přihlásit každý občan města. Přišlo jich kupodivu hodně - i když o jejich motivech by se dalo pochybovat. Všechny pochyby o jejich fyzické připravenosti ostatně potvrdily první tréninky. Velitel Lassard proto dává pokyn svým instruktorům: dát nováčkům tak do těla, aby školu sami opustili. Jenže to je něco pro Mahoneyho, který naopak potřebuje být ze svých jistých osobních důvodů z akademie vyhozen... První z volné série bláznivých komedií natočil jako svůj filmový debut režisér a scenárista Hugh Wilson v roce 1984. V pozadí byl producent Paul Maslansky, jehož inspirovala skutečnost z natáčení jiné komedie - Riskantního podniku.

Sobota 17. 2. 2001 NOVA - 20.00 hodin

 Neděle 18. 2. 2001 ČT 1 - 21.55 hodin

V rámci dlouhodobého cyklu Česká filmová čítanka přišel nyní na řadu Bohumil Hrabal a jeho "dvorní" režisér Jiří Menzel. Právě v jejich spolupráci vznikly divácky nejúspěšnější tituly naší novodobé historie. Menzel dokázal vyjádřit obrazy a jejich skladbou to, co Hrabal tak nenapodobitelně popsal slovy. I když se samozřejmě vyskytli šťouralové, kteří Menzelovým přepisům vytýkali povrchnost a zploštění, nezbývá než si povzdechnout: kéž by takto povrchní a zploštělé byly i jiné české filmy!

Poprvé se oba umělci setkali při práci na povídkovém snímku Perličky na dně, aby vzápětí své snažení završili získáním oscarové sošky, v jejíž záři se třpytily Ostře sledované vlaky (1966). Tato okupační tragikomedie si stále uchovává výjimečné postavení. Existovaly sice již dřívější pokusy (např. těsně poválečná groteska Nikdo nic neví), teprve nyní však někdejší hrubozrnnou karikaturu nahradilo pochopení, že i ve vypjatých dobách lidé žili úplně obyčejně a radovali se z maličkostí.

Ostře sledované vlaky odmítají plakátovitě okázalé hrdinství - na malém venkovském nádražíčku se odehrávají zcela jiné události než odbojová činnost (třebaže i na ni dojde). Hlavního hrdinu s příznačným jménem Hrma, jehož skvěle zpodobňuje útloučký Václav Neckář), sužuje sexuální potíž zvaná ejaculatio praecox, pan výpravčí Hubička rozkošnicky razítkuje nahou zadnici půvabné dívky a kolaboranstký pan rada (Vlastimil Brodský) se stejně jako pozdější funkcionáři diví, jak lze vážné záležitosti zlehčovat takovými nestoudnostmi.

Ostře sledované vlaky jsou Menzelovým celovečerním debutem a režiséra (tehdy teprve sedmadvacetiletého!) postihl občas se vyskytující paradox: hned svou prvotinou zazářil natolik, že později se jen s velkými obtížemi vymaňoval z jejího lesku. Ostře sledované vlaky se dokonce ocitly v publikaci shrnující stovku nejvýznamnějších filmů světa. Když knihu Ivan Herfurt kdysi zpracovával, Menzelův snímek zhodnotil jako vědomé prolínání protikladných stylů i motivů: "válečný heroismus vedle banálních soukromých problémů, poetický pohled na lásku s vulgární obscénností, psychologický příběh s anekdotickými příhodami stylizovanými fraškovitými výstupy..."