Ivan Pilip a Jan Bubeník jsou po pětadvaceti dnech v kubánském vězení opět doma. Zasloužily se o to zřetelné i diskrétní aktivity české diplomacie, pomoc Meziparlamentní unie a dalších zahraničních partnerů, osobní intervence prezidenta Havla a dalších českých i zahraničních osobností a v neposlední řadě předseda Senátu Petr Pithart, jemuž se s přispěním někdejšího místopředsedy Federálního shromáždění a pozdějšího slovenského velvyslance v Praze Jozefa Stanka podařilo doručit osobní dopis Fidelu Castrovi, získat od něj pozvání a uskutečnit misi na Kubu. Když se z ní Pithart předminulou neděli večer vrátil, Pilipa a Bubeníka sice nepřivezl, ale z jeho vět pro média řečených v přítomnosti ministra zahraničí Jana Kavana byla cítit důvodná naděje, že v Havaně nebyl zbytečně. Od jeho kolegy, předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause, jsme se nicméně obratem dověděli, že reálný výsledek Pithartovy mise byl nulový, i když vyhlídky obou zadržovaných Čechů zřejmě nezhoršil, a že stát by udělal lépe, kdyby se o své občany v podobné situaci staral standardními prostředky. O Pilipově cestě na Kubu se už předtím vyjádřil poslanec a stínový ministr zahraničí ODS Jan Zahradil takovým způsobem, že jeho osočujících vět využila proti oběma zadrženým Čechům kubánská režimní média. Jak se zdá, s akcemi na vysvobození Pilipa a Bubeníka neměla ODS mnoho společného a Václav Klaus nebyl informován o detailech Pithartova havanského vyjednávání, když je hodnotil. Zahradil se za své nepatřičné výroky veřejně omluvil a totéž na Pithartovu adresu učinil Václav Klaus, i když tentokrát už nikoli pro kamery, ale jen tiskovým prohlášením. Pravda, pádná fakta, totiž to, že večer před Klausovou omluvou dosedlo v Ruzyni letadlo s Pilipem a Bubeníkem a že Pithartovu misi ocenil v tom čase v televizní Jedenadvacítce ministr zahraničí Kavan, snad ani Klausovi jiný postup neumožnila: na druhé straně ti, kteří vnímají Klause jako muže jen a jen arogantního, mohou přemítat, kolik jiných vysoce inteligentních politiků zde máme, kteří se prostě neomluví za žádných okolností. Nepřechvalme však, protože není snad důležitější než omluva to, proč že k ní vůbec muselo dojít? Pilip, do listopadu 1997 "korunní princ" ODS, a Pithart jsou dnes známými tvářemi čtyřkoalice. Ten prvý před časem veřejně zvažoval kandidaturu na místopředsedu Unie svobody a bude-li to po své kubánské odyseji považovat za přiměřené, na březnovém sjezdu US se jím určitě bez námahy stane. Ten druhý je symbolem nedávného vítězství čtyřkoalice v doplňovacích senátních volbách, jež vzaly "opoziční smlouvě" polovinu její síly a jmenovitě ODS prestižní předsednictví Senátu. Vezměme v úvahu i nějaké ty osobní nesympatie a ještě to, že ze čtyřkoalice, vydávané na říjnovém kongresu ODS za umělý slepenec, se vyloupl nejvážnější konkurent, s nímž se Klausova strana příští rok utká o křesla v Poslanecké sněmovně a poté v další třetině Senátu. Nejde však jenom o drahocenné mandáty! V lednu 2003 se bude volit nástupce Václava Havla, a ten bude muset získat většinu hlasů v obou komorách parlamentu. Kdyby tím prezidentem chtěl být eventuálně Václav Klaus, nesmí v supervolebním roce 2002 uspět čtyřkoalice, která by pro něj nehlasovala, a ČSSD v čele se Špidlou a vyvlečená z "oposmlouvy" velmi pravděpodobně také ne. A už jsme, vážený a trpělivý čtenáři, u odpovědi na svrchu položenou otázku: Oba politici ODS by se bývali nemuseli omlouvat, kdyby jim jejich "anděl strážný" v pravou chvíli pošeptal, že není nutné, moudré, natožpak prozíravé hodit po protivníkovi kamenem vždy, naskytne-li se k tomu svůdná příležitost. Kámen, jak vidno, se může i odrazit a zranit toho, kdo jej vypustil z ruky. Pokud jde pouze o jednu stranu a její čelo, trochu si ho rozbila, dostala za vyučenou a nestalo se nic tak hrozného. Deprimuje však představa téhož politického stylu, kdy po neuváženém výpadu následuje trapná omluva a krok zpátky, jakožto budoucího ozvláštnění stylu politiky vládní. Možná že dotyčné politiky opustili jejich "andělé strážní", možná strana, o níž je řeč, jenom znejistěla, možná se ale podstatně změnila: v každém případě však působí dojmem jiné strany, než když bývala suverénní stranou vládní.