číslo 8/2001
vychází 12. února

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


ČLOVĚK A SVĚT

Severní Albánie, květen 1999

Severoalbánské městečko Kukes a nedaleký přechod Morina do Kosova. Donedávna ztracený kout nejchudší země Evropy, který asi znal jen málokdo. Přijeli jsme po devíti hodinách z Tirany po silnici jaké není rovno. Hodiny jsme kličkovali mezi půlmetrovými dírami v asfaltu a vyhýbali se protijedoucím kolonám s uprchlíky. Do nedohledna se táhnou řady a řady stanů různých barev. Tábory byly otevřeny během tří týdnů a v Kukesu a okolí je nyní přibližně dvě stě tisíc uprchlíků.

První náklad pomoci z Čech dorazil před dvěma týdny a po přeložení i do Kukesu a Bajram Curri, známého centra loupežníků ovládajících část severní Albánie. Policejní doprovod naštěstí zajistil průjezd a nadále budeme používat eskortu mezinárodních sil NATO. Tady v Kukesu je nebezpečí podstatně menší, především proto, že přítomnost cizích vojáků a mezinárodních organizací značně zúžila prostor bandám, které dříve kontrolovaly silnice a přepadávaly především auta a autobusy.

Na hraničním přechodu, který se jmenuje Morina, jsou připraveni lékaři, pracovníci OBSE a především desítky lidí z humanitárních organizací s vodou, jídlem a přikrývkami. Dopoledne byla hranice zavřená a na druhé straně se třepotala jugoslávská (nebo snad srbská) vlajka. Stejné šedé uniformy jako kdysi za války v Bosně. Dalekohledem se dá rozeznat obrovská hromada plechových čísel z aut, která spolu s osobními doklady odebírají srbští policisté ve snaze znemožnit vyháněným Kosovanům návrat. Byl klid a novináři z největších televizí odpočívali v karavanech se satelitními anténami na střechách. Odsud, přímo z hranice, vysílají v přímém přenosu největší exodus od konce čtyřicátých let v Evropě.

Odpoledne se otevřela brána na jugoslávské straně a první desítky lidí se začaly blížit, táhly za sebou igelitové tašky, jednotlivá zavazadla či jen kusy oblečení. To, co stačily za několik minut popadnout. Teprve když nás minuly první desítky a stovky lidí a mezi pěšáky s tvářemi plnými bolesti a strachu se zamíchaly auta a traktory obležené hrozny prchajících, teprve když se setmělo a vyhánění postupovali v dalších a dalších řadách, pochopil jsem hrůzu toho, co se děje. Lidská řeka jako by neměla konce a mnozí byli tak vyčerpáni, že se nezastavovali, přestože se po mnoha dnech strachu o život dostali ven. Celé skupiny naopak obklopovaly nás cizince a pokoušely se vypovídat o hrůze, kterou v minulých dnech zažily. O střelbě do řad civilistů, o hořících vesnicích, o selekci mužů a výstřelech za domem, o pokřikování srbských jednotek: "Říkali jste, že jste Albánci, tak táhněte do té vaší Albánie a už se nevracejte."

ŠIMON PÁNEK