Osada Gernik leží vysoko v kopcích, nad Dunajem, který tvoří hranici s Jugoslávií. Už krkolomná cesta nahoru, bez asfaltu, kamenitá, vhodná spíše pro povozy, dává tušit, kam vlastně člověk přijíždí. Dalo by se skoro říci - bohem zapomenutý kraj, lidmi ovšem nikoli. Pomalu se stmívá a já se služební felicií kličkuji vzhůru. Najednou se přede mnou vynoří kůň a za ním další. Zvuk motoru je zřejmě vyplašil, a tak oba utíkají po cestě přede mnou. Po chvíli se objeví žena, očividně majitelka oněch ořů. Zamává mi a krásnou, bodrou češtinou mi řekne: "Nebojte se, dyť oni sou vyplašený z vás. A kam že to jedete? Do Gerniku? No, to už ste tady. A za kým? Za paní učitelkou - tak ta je ještě ve škole a ostatní budou v hospodě." Poděkoval jsem a pokračoval v cestě. Mezitím padla tma a jen světýlka z chalup dávala tušit, kde se nacházejí jednotlivá obydlí. Jak obec vypadá, jsem se dověděl až ráno. Posilněn vydatnou snídaní, kterou tvořil mátový čaj, ovčí sýr, vajíčka a také slané vdolky a chleba pečený paní Merhautovou, u níž jsem přenocoval, vyrazil jsem do vsi. Gernik rozkládající se po obou stranách malého údolí protínají celkem tři ulice, přesněji hliněné cesty, mají však svůj název: Malá Strana, Velká Strana a Zmrzlá, které ale kromě lidí, kteří v ní bydlí, nikdo neřekne s prominutím jinak než Kozí prd. Nevím, proč zrovna kozí, ale je pravda, že od časného rána po ní pochodovala různá domácí zvířata, zejména krávy a koně. Naprosto sama, reagujíce na povel jediného pastevce stojícího uprostřed vsi. Stačilo, aby zavolal: "Krávy! Koně!" a zvířata - každé patřilo někomu jinému - zamířila k němu. Podobně je to i s návratem. Každé zvíře zná cestu domů. Když jsem se zajímal, jak to, že se o dobytek stará vždy jen jeden člověk, dostal jsem odpověď: "Všechno děláme společně. Žijeme tu jako jedna velká rodina. Dohromady sklízíme, když někdo něco nestihne, všichni mu pomůžeme, společně řešíme i své problémy."

Dílem celé vesnice je i oblíbené pálení slivovice. Zřejmě je tu hlavně po večerech veselo. Lidé se navštěvují, ženy, které nejčastěji derou peří či připravují sváteční jídlo - obvykle sarmy, což jsou zelné listy plněné masem a rýží - spolu klábosí. A muži, no, slyšeli jste sami. Obyvatelé Gerniku nejsou jedna rodina jen jako, ale doslova. Postupnými sňatky mezi sebou to dospělo tak daleko, že příbuzní jsou tady vlastně všichni. A tak se mezi sebou vdávají a žení bratranci a sestřenice a na jejich oddacích listech se stále častěji objevuje jen několik příjmení: Boudovi, Nedvědovi a Maškovi. Stejně se opakují i křestní jména jako Nanynka, tedy Anna, Káča, Marie a Josef. Nikdo tu nechce, jak se říká, vybočovat z davu, s čímž ale má pak problémy paní učitelka. Proto když chce vyvolat třeba Mariánku Maškovou, musí ještě dodat: z čísla popisného toho a toho... Místní se nechtějí ani odlišovat oblečením, což se pozná zejména v kostele, kde se všichni pravidelně scházejí.

Současných 450 obyvatel Gerniku je římsko-katolického vyznání, děti křtí zdejší farář jen několik dní po narození. Na svého duchovního se lidé obracejí i se svými problémy, kterých není málo. Žije se velmi těžce a skromně. Životní podmínky se od počátku minulého století, kdy sem jejich předkové přišli, téměř nezměnily. Do Gerniku je sice zaveden elektrický proud, ve všech domcích se však topí dřevem, splachovací záchod je pouze ve škole a telefon, který občas funguje, má jen starosta. Musí se chodit i daleko pro vodu. Co ovšem místní trápí nejvíce, je to, že mladí odcházejí za lepším živobytím do České republiky. Podle Josefa Boudy, který vypomáhá s výukou fyziky, chemie a jazyků, se tak brzy může stát, že Češi z Banátu zmizí nadobro.

"Je za tím pouze snaha zdanit veřejné domy a dostat další miliony do státní pokladny," uvedl bez okolků deník De Telegraaf. Liberální novináři naopak vystavili vládě dobré vysvědčení. Už ve starém Římě podle nich existovala daň, kterou lehké ženštiny platily do státní pokladny - a navíc musely nosit výstřední oblečení, aby se odlišovaly od počestných římských dam. Veřejné domy existovaly podle obhájců nizozemské vlády zcela legálně už v raném křesťanském středověku. Ve francouzském městě Nice platily nevěstince dokonce i daň, z níž polovinu dostala radnice a druhou část tamní univerzita. Liberálové také připomněli, že v Anglii vydával kdysi licenci na veřejné domy biskup z Winchesteru. Vedle přestřelek mezi komentátory se však rozjela mnohem zajímavější veřejná diskuse na internetových stránkách britské televize BBC. Pomineme-li extrémní stanovisko pana Richarda ze Spojených států, který by zákazníky nevěstinců posílal na deset let za mříže, ukáže se, že tisíce lidí zapojených do internetových debat mají mnohem jasnější názory než novinoví komentátoři. Osmdesát procent diskutujících odmítlo argument, že prostituce je nejstarším řemeslem světa a nemá smysl proti ní bojovat. Hodně diskutérů označilo sex za peníze za vykořisťování lidské bytosti. Je to podle nich ponižující pro zákazníka i pro prostitutku. Diskutující obvinili vlády západní Evropy, že dělají minimum pro boj s kvetoucí prostitucí, obchodem se ženami a se sexuálním otroctvím. Stačilo by podle nich více sledovat gangy z východní Evropy, prověřovat pochybné agentury nabízející práci na Západě mladým naivním dívkám z postkomunistických zemí. Dovolím si závěrem ocitovat názor amerického psychologa Davida Adamse, který mě skutečně zaujal: "Prostituce není nic jiného než vysávání lidské existence jiného člověka. Neznám žádnou ženu, která by si prostituci zvolila dobrovolně, s plným vědomím, pokud by měla na výběr cokoli jiného. Sex za peníze je pro většinu dívek poslední stanicí, anebo je k prostituci nutí někdo násilím a jim pak nezbude než v ní pokračovat. Většina z nich jen přežívá a ztrácí jakýkoli smysl své existence. Pokud si někdo myslí, že prostituce je normální, je sám psychicky narušeným člověkem."