Vysílat nepřetržitě dvacet čtyři hodin tři sta pětašedesát dní v roce, znamená průběžně zaopatřovat skutečně neskutečné množství programů. Ber, kde ber. Právě tuto skutečnost označil už před více než třiceti lety Jan Werich v Hovorech H za jeden z hlavních důvodů, proč televize nikdy a nikde nemůže být (jen) dobrá. Pravdivost jeho slov si dnes můžeme ověřit např. i v převládajícím způsobu, jakým domácí televize zacházejí s českými pamětnickými filmy. Výmluvné je zejména počínání obou komerčních kanálů, trvale zneužívajících národní kinematografické dědictví jako finančně dostupné (?) a divácky vděčné potravy pro nenasytného televizního Otesánka. Bez nápadu, bez koncepce, a hodně často i bez ohledu na vlastní vzletná a morálními principy podložená prohlášení.

Podobný čistě zištný přístup k části kulturního dědictví, je jistě tržně ospravedlnitelný a pochopitelný. Přesto představuje obecnější společenské riziko: absolutní nivelizace proměňuje ve stejnou vatu, stejně vhodnou k zacpání děr vysílacího schématu, vše - od stupidních prvorepublikových operetek, přes neméně prostoduché budovatelské agitky, až po úhelné tituly nové vlny šedesátých let. Konstatování, že i tím ohrožují televizní podnikatelé vědomí kulturní svébytnosti a národní identity, možná zní pateticky. Přesto platí, že bez nich nebudeme mít ve sjednocené Evropě příliš šancí obstát.

Nakolik je novoroční inovace nabídky nedělních večerů prvního programu České televize motivovaná sebeuvědoměním vlastní spoluzodpovědnosti, lze při pohledu zvenčí těžko odhadnout. Cyklus Česká filmová čítanka, který zatím představil tři hrubínovské variace Otakara Vávry a generační hrabalovský manifest slavné režisérské pětice jeho žáků, však bezpochyby patří k těm proměnám vysílacího schématu, jež ve svém souhrnu rehabilitují význam slova veřejnoprávnost. Snad se tak stane srozumitelnější i některým méně chápavým poslancům.