V osudech Antona Brucknera, zvláště sledujeme-li počátky jeho skladatelské kariéry, je tato otázka zcela na místě. Dnes obdivujeme jeho velké symfonie (přídavek "velký" lze suverénně zařadit i k symfoniím polovečerním, tedy Nulté, První, Druhé, Třetí a Šesté), necháme na sebe působit monumentalitu jejich architektury, rádi se necháme unášet lyrickým citem volných vět. Avšak zcela na počátku jejich tvorby musel skladatel snášet různá příkoří a ironie, jež by nejednoho tvůrce odradily od dalšího úsilí. Bruckner, poučen několika neúspěchy v tomto žánru, ještě dříve než začal usilovat o první provedení své nové Třetí symfonie, se rozjel do Bayreuthu za svým velkým idolem. Z Wagnerovy strany se dočkal velké pochvaly a tím se utvrdil v přesvědčení, že vzdát se nepřichází v úvahu. Třetí symfonie, která je Wagnerovi věnována, se mu skutečně podařila. V jejím případě možno hovořit o ještě větší osobitosti a pozoruhodné invenci. Premiérové publikum ve Vídni však bylo jiného mínění a připravilo Brucknerovi horké chvíle. Orchestr, samozřejmě opět Brucknerem nákladně najmutý, se připojil k nespokojeným divákům. Jen část posluchačů vydržela do konce. Těch nadšenců, kteří už tehdy pochopili, o jak mimořádnou osobnost světové hudby se jedná, bylo ještě skutečně málo. Mezi těmi, kteří zůstali až do konce koncertu, byl Gustav Mahler!