Jan Sahara Hedl je spoluzakladatelem kultovního Precedensu, renomovaným textařem (Bára Basiková by mohla vyprávět...), autorem i interpretem alb Tajnej svatej a Šílený pondělí. Přestože mu koncem února vyjde již třetí sólová deska s názvem Matka Zebra, stále ještě necítí potřebu myslet a jednat pouze v kategoriích dravého showbyznysu. Důkazem je třeba to, že mezi jeho druhým albem a novinkou je zcela "netržní" pětiletá mezera.

Prý je ta odmlka důsledkem vaší "cesty z města", přesněji řečeno, odchodu z Prahy?
Odluka od toho pražského kotle byla v mém případě spíš symbolická, nebydlím někde na samotě, ale v Roztokách, deset kilometrů od Malostranského náměstí. Ale možná to byl opravdu jeden z důvodů, proč byla moje muzikantská pauza delší, než jsem původně předpokládal.

Přemýšlel jste i o tom, že byste muziku definitivně opustil?
Několikrát mě to napadlo. Pro to, co dělám, je český trh relativně malý. Ale já jsem limitován tím, že nic jiného neumím, a taky jsem idealista. Říkám si, že radši budu dělat dobře muziku než špatně něco, co by mi přineslo vyšší zisk. Čímž nechci říct, že bych neměl co do pusy.

Svou novou desku jste prý nejdřív natočil a pak teprve "udal" firmě. V dnešní době je to hodně odvážný krok...
Já mám tu smůlu, že patřím mezi muzikanty, které každý hrozně chválí, a on je to mnohdy spíš diskvalifikující moment. Jsou chvíle, kdy je lepší riskovat než ztrácet čas jednáním, založeným na hypotézách. Mohl jsem desku vydat u některé z malých firem, ale spoustu drahých a složitých věcí vám zařídí jen velký koncern a já nejsem v pozici, že bych si mohl dovolit vydat desku doma na koleně a předpokládat, že ji prodám aspoň tak dobře, abych zaplatil náklady. Teď mluvím jak ekonom, ale cédéčko je přece jen zboží, a to se prodává, nebo taky neprodává.

Matka Zebra je o poznání komornější album než třeba Tajnej svatej. Je to tím, že jste se umírnil i v životě?
Trošku jsem zpomalil, to je pravda, ale myslím si, že dělám pořád to samé. Samozřejmě, člověk má nové zážitky, zkušenosti, vyvíjí se a třeba i stárne. Ale písničky, které jsem před dvaceti lety napsal Precedens, by mohly klidně být i na novém albu. Nejsem novátor, držím se toho, co mi jde.

Zmínil jste kapelu Precedens, jejímž členem jste chvíli byl, chvíli nebyl. Proč? Nesouhlasil jste vždy s jejím směřováním?
V Precedensu se střetávaly dva systémy. Já byl složkou kreativní, její šéf Martin Němec spíš takovou tou organizační, i když měl taky své umělecké ambice. Prvně jsem odešel v roce 1984 a bylo to dobře, protože tím byla odstartována kariéra Báry Basikové. Když Bára odešla na mateřskou a kapela stála, rozhodli jsme se k revivalu sebe samých. A tím to mělo celé zhasnout. Protože když Bára po mateřské bez výstrahy odešla, já jsem v kapele sice coby frontman setrval, ale připadal jsem si spíš jako stálý host. Proto jsem se rozhodl k definitivnímu odchodu.

Nemrzí vás to?
Nemrzí, ta kapela nemá kontinuitu, to je velice flexibilní orchestřík, který může doprovázet v podstatě kohokoli.

Před časem se říkalo, že připravujete společnou desku s Ivanem Hlasem. Jak to dopadlo, nebo spíš proč to nedopadlo?
Zjistili jsme, naštěstí velmi záhy, že ač jsme si generačně blízcí, naše poetika je jiná, a že bychom porodili kočkopsa. A vymýšlet na tom malém českém písečku jakousi třetí cestu, kterou by asi neakceptovalo ani jeho, ani moje publikum, by bylo kontraproduktivní.

Už v době vydání vašeho prvního alba se o vás hovořilo jako o rockovém písničkáři pro dospělé. Jak byste se zaškatulkoval sám?
To je vaše profese, já se neškatulkuju. Ale vzhledem k tomu, že jsem sám sobě skladatelem, textařem i interpretem, označení písničkář mi vyhovuje asi nejvíc.

MILAN ŠEFL