Jak ukazuje průběh krajských konferencí ČSSD (poslední se uskuteční příští víkend v Praze), Vladimír Špidla je prakticky jistým budoucím předsedou sociální demokracie. To ostatně není překvapení: svým nástupcem ho chtěl mít Miloš Zeman, a když se Stanislav Gross předem spokojil v tandemu se Špidlou s druhou pozicí, byl výběr jednoznačný. Složitější je odhadnout, jakými cestami a kam po dubnovém sjezdu povede Špidla sociální demokracii. Ne, že by o tom neměl jasnou představu. Lidská solidarita, vzdělaná společnost, sociální stát - to jsou pro Špidlu hodnoty, jež sociální demokracie musí hájit a nesmí se jich nikdy vzdát. Proto je pro něj obtížné jednoznačně odpovědět na otázku, kdo může být příštím spojencem ČSSD.

Podle Špidly a také Stanislava Grosse jím nemůže být nezreformovaná KSČM v dnešní podobě. Spojencem nemůže být ani ODS, s níž uzavřená "opoziční smlouva" podle Špidly byla jen "na jedno použití", a nevybledne-li dříve, padne nejspíše letos v září či v říjnu při projednávání návrhu státního rozpočtu na příští rok. Na rozdíl od Grosse, jenž vyzývá k rozšíření koaličního potenciálu ČSSD, čili připouští spolupráci se čtyřkoalicí, by Špidla po volbách chtěl spolupracovat pouze s lidovci. Celá "čtyřka" je pro něj vnitřně neústrojným a nevěrohodným uskupením. Nerad by měl něco společného s Unií svobody, protože "liberálové by nás vodili jako pejska do svých salonů a říkali: Podívejte se, i tito sociální demokraté nás podporují. Tak se vyjádřil na krajské konferenci v Ostravě. Podobné úvahy prozrazují silnou Špidlovu víru v to, že pod jeho vedením se podaří ČSSD zásadně vylepšit její obraz ve veřejném mínění, lépe prodat úspěchy vlády, vyhrát v červnu 2002 volby do sněmovny, a že to bude sociální demokracie, která si pro příští vládu bude vybírat partnery. Pohlédneme-li na nejčerstvější volební preference společnosti Sofres-Factum, kde je ČSSD na třetím místě s velikou ztrátou na první čtyřkoalici, budou dost možná jiní případně uvažovat o spolupráci se Špidlou. To ale předbíháme.

Zatím sociální demokracie zvažuje, koho kromě příštího předsedy a jeho statutárního zástupce Grosse učiní na dubnovém sjezdu dalšími místopředsedy. Mezi kandidáty jsou Petra Buzková, Zdeněk Škromach, Jan Kavan a Petr Lachnit. Poslední dvojice představuje muže věrné Miloši Zemanovi, v něž zároveň vkládá naděje důrazná levice uvnitř ČSSD. Zatímco Kavan se zkušeností v Labour Party je levicový intelektuál evropského nekomunistického ražení, Lachnit představuje levici zemitější. V ČSSD dosud nebylo obvyklé, aby jako on na městské konferenci ČSSD v Ostravě doporučil nabídnout ruku k dialogu komunistům a nečekat, až se "čehosi vzdají", protože jinak by se prý sociální demokracie nemusela dočkat nikdy. Pokud by se měl Lachnit stát místopředsedou ČSSD a měli se za ním v hojnějším počtu seskupit lidé podobných názorů, pak lze na dubnovém sjezdu čekat pokus o revizi bohumínské rezoluce z roku 1995, jež ČSSD dosud zakazuje spolupráci s KSČM a dalšími extrémistickými stranami. Převaha kandidátů jiného ražení nicméně napovídá, že tandem Špidla-Gross má šanci vytvořit - když už ne homogenní, tak alespoň většinově - takové vedení sociální demokracie, aby její politika mohla být, jak oba protagonisté ujišťují, středolevá. Každá jiná by v dnešních poměrech byla koaličně impotentní.

Sotvakdo umí odhadnout, jak se v příštích měsících a letech budou vyvíjet vztahy mezi Izraelci a Palestinci. Napětí nepolevuje a po vražedném útoku palestinského řidiče, který autobusem zmasakroval Židy stojící na zastávce, se izraelská společnost, dosud rozdělená v politických sympatiích mezi pravici a levici, výrazně posunula k jednotě, co se týče pocitu ohrožení.

Pokud nelze přesně popsat, co se v Izraeli a Palestině děje, pak je dobré alespoň jasně říct, co se určitě neděje. S určitostí se neodehrává žádný mírový proces. Je stále zřetelnější, že mír nelze vyjednat, a jinou možností, jak k němu dospět, je ho vybojovat. Mír je důsledkem výhry jedněch a porážky druhých. Dosud byli toho názoru pouze Palestinci, kteří různými způsoby vedou svou národně osvobozovací válku s cílem vyhnat Židy z území, které považují historicky za své. Dříve nebo později si i Židé budou muset přiznat, že na "mírový proces" zůstali sami, že jim tudíž nezbývá než soupeře, se kterým nelze jednat, porazit. Volba Ariela Šarona premiérem naznačuje, že se ten okamžik blíží.