Moje první setkání se psem proběhlo v době, kdy jsem ještě neuměl mluvit a uchovávat si vzpomínky. První roky života jsem vyrostl v domě, kde lovecký ohař byl součástí domácnosti. Nejprve se jmenoval Cedro, pak Vlk, Car a nakonec Bojar. Všichni psi byli velmi mírumilovní a k lidem přátelští. Přiznám se, že bych si na někdejší chvíle strávené u babičky s dědou ve psí společnosti ani nevzpomněl, kdyby se nestaly dvě události, které vrhají na vztah člověka a psa podivné světlo.

První příhoda se váže k nizozemskému Amsterodamu. Jeden opilý milovník chlupatých štěkajících přátel se v noci vydal řádně posilněný alkoholem po zavírací hodině z hostince domů, když na tržišti spatřil v dálce psa. Jelikož byl v rozverné náladě, kleknul si na všechny čtyři a vydal se jeho směrem. Když byl od něj několik metrů, začal štěkat, dokážu si představit, že chvílemi i mňoukat. Když se tato bytost - napůl člověk, napůl pes - přišourala druhému psovi na dosah - zachvátila ji touha po bližším kontaktu. Muž se proto pokusil svým nosem třít o psí čumák. Myslím, že podruhé by ho to nikdy nenapadlo. Pes reagoval velmi rychle, ale jinak, než rozveselený chlapík očekával. Během vteřiny se opilec válel s křikem na ulici bez měkké části nosu. Onen pes byl totiž pitbul. Závěr noční policejní hlídky byl stručný: pes je nevinný.

Druhá příhoda je mnohem kurióznější. V Bruselu ve čtvrti Etterbek došlo k zajímavé rozmluvě dvou sousedů. Svědci uvádějí, že viděli konverzovat muže se starší dámou, která měla na řemenu psa - rotweilera. Po dvaceti minutách hovoru najednou začala dáma divoce gestikulovat a dál už celé vyprávění zaznamenal policejní protokol - cituji: "Když došlo k hádce, začala zmíněná Z. K. ponoukat svého psa, aby muže kousl. Pes nereagoval. Dámě proto došly nervy, sama skočila po muži a silně se mu zahryzla do ruky. Zranění si vyžádalo 10 stehů." Konec citátu.

Miroslav Horníček kdysi vysvětloval, proč nechce jezdit na koni. "Pořád mám takový divný pocit, že nevím, co se tomu zvířeti honí hlavou," povídal. Dva psí příběhy, o kterých jsem mluvil, patří do stejné kategorie úvah. Nabízí se otázka: Co to znamená mít velkého loveckého nebo bojového psa? Jakou odpovědnost na sebe jeho majitel bere? Myslím, že vlastnit takového psa může pouze vyzrálý a inteligentní člověk, který dokáže myslet hodně dopředu a je ochotný připustit, že neví, jak by v určitých situacích jeho pes reagoval. Ti, co tvrdí opak, jsou nebezpečnější než jejich zvíře.

V obou příbězích aktéři nevěděli, co mohou od psa očekávat. Odborníci v nizozemském tisku tvrdili, že pitbul by bezdůvodně nezaútočil, pokud by neměl strach z napadení. Dávat mu vinu je nesmyslné. Pes navíc neměl košík, což přineslo jeho majiteli problémy.

V druhém případě je situace ještě složitější. Rotweileři jsou známí tím, že při sebemenším napadení svého pána se vrhají do boje. Sám jsem to zažil v jemné formě, když jsem s kamarádkou Sabinou brázdil Valašské Meziříčí s nádherným rotweilerem. Sama měla několik šrámů od jiných psů, ale její miláček poslouchal na slovo, protože měla autoritu a rozuměla mu. Přesto byla opatrná. Naopak belgická dáma neměla ani svého psa, ani sebe pod kontrolou. A to je s podivem v zemi, kde pes má ve společnosti pevné postavení. Jeden známý diplomat v Haagu mi dokonce říkal, že v Belgii nebo v Nizozemí je lepší být psem než člověkem. Povinnosti žádné, špičkové jídlo a dobré zacházení. Když pes onemocní, sanitka pro něj přijede až do jeho boudy.

Tvrzení přítele musím ale poopravit: Je dobré být v Belgii psem, když máte dobrého pána. Jinak se může milému psovi stát, že z něj vychovají vyvrhela, který se o sobě dočte, že by na něj měl být zbrojní pas. Naštěstí pro některé majitele psi zatím neumějí číst.

Pohádky pro děti nebývají někdy zrovna mírumilovné a zlotřilci i vyvrheli se to v nich jen hemží, jsou plné draků, loupežníků, zlých duchů i hladomoren. Ale ani některé pohádky pro dospělé nejsou opakem - tím spíš, když se ukáže, že to namísto pohádek je jen snaha překrýt skutečný drsný příběh. Jako v Pohádce o lotru Babickém.

Hned pro začátek musím potvrdit, že to není chyba, že jméno je správné a nepřeslechli jste se - nepůjde o lotra Babinského, kterého třeba znáte z popěvků. To byl možná "starej lotr mexickej" - tak nějak to myslím v písničce bylo. Pohádka pro ruského čtenáře se jmenuje opravdu o Lotru Babickém. Takže se hezky usaďte milí dospělí a pěkně si ji poslechněte...

Žil byl jeden pomenší chlapík, jmenoval se Andrej. I když v životě vyzkoušel leccos - byl dvórnikem, tedy domovníkem, byl i zedníkem - zachtělo se mu být ve své domovině novinářem. Jak si usmyslel, tak udělal. Vstoupil do služby novin Glasnosť a když zkušeností víc pobral, stal se redaktorem rádia Svoboda. Jenomže ouha, Andrejovu živnost platilo daleké mocnářství Americké. A to byl asi kámen úrazu - Andreje určitě zkazily nejen ty cizí peníze, ale také pozlátko života vzdáleného mocnářství. Nebylo pak divu, že se spolčil s nepřáteli vládců své země, sedících v bájném Kremlu. A snažil se říkat lidem, jak on vidí jejich ozbrojené počínání v jednom z podléhajících knížectví - v Čečně pod Kavkazem. Tvrdil, že Kremlu prý nejde jen o tamní zlotřilce, ale že akcemi jeho ozbrojenců trpí hlavně prostý lid čečenský.

Na své špatnosti ale nakonec lotr Babickij po právu doplatil. Skončil v zajetí, byl vyměněn do rukou svých údajných čečenských kamarádů, ztratil soudnost a nosil padělané doklady. Jen díky prozřetelnosti mocných své země se nakonec dostal na svobodu, kam ho odvezli v jeho nejoblíbenějším místě při cestování autem - v kufru. Může být ale nakonec ten lotr Andrej Babickij nakonec rád. Za všechno, co udělal proti svým (nehledě na to, že proti Kremlu obrátil i hněv mnoha dalších mocnářství kvůli svým smyšlenkám o věznění a těžkém osudu) se mu dostalo vlastně pramalého trestu. Spravedlivý soud ho sice - jako ostatně každého jiného v této zemi - odsoudil za hrozný přestupek používání padělaného pasu, na který se ubytoval v hotelu, ale díky laskavosti amnestie se mu vlastně nestalo nic.

Tak, milí posluchači a to je konec pohádky, kterou tu v mnohem širší a květnatější verzi nabízejí oficiální úřady k uvěření. Ne všichni ale věří - tahle pohádka je totiž hodně vzdálená realitě i zdravému rozumu, jak ukázal nedávno soud.