Český rozhlas 3 - Vltava, četba na pokračování od 3. do 14. března, každý den v 18. 30

Na objednávku jistého nakladatelství má vypravěč románu My zázračné děti sepsat životopis svého rodáka a někdejšího spolužáka Bruna Tichese, kdysi žáka nevalné pověsti, od 30. let horlivého příslušníka Hitlerovy strany, poté vlivného politika v poválečném adenauerovském Německu. Kromě živých vzpomínek na školní léta v provinčním městečku i na občasná náhodná setkání v pozdějším období, kdy se jejich životní cesty i názory již zřetelně rozcházely, má pisatel k ruce i Tichesovy autentické deníky. Stránku za stránkou je probírá, porovnává s vlastními zážitky a - často s humorem - komentuje. Taková je kompozice románu, jenž koncem 50.let rázem proslavil svého autora po celém světě. Přesně řečeno proslavil ho spíše stejnojmenný film z roku 1956, který byl podle tohoto románu natočen (hlavní cena na filmových festivalech v Moskvě a v Mexiku, Golden Globe americké filmové kritiky).

Román My zázračné děti je údajně do značné míry autobiografický, připomeňme tedy několik autorových dat. Hugo Hartung se narodil roku 1902 (zemřel 1972), do střední školy chodil ve Výmaru, dále potom studoval na univerzitách v Lipsku, v Mnichově a také ve Vídni divadelní vědu, dějiny umění, německou a francouzskou literaturu. Své první satirické povídky publikoval v časopisech. Hodně cestoval, navštívil mj. i české země, k nimž měl možná citovou vazbu, neboť jeho matka pocházela z Čech. Po určitou dobu pracoval jako dramaturg, hrál divadlo, je také autorem rozhlasových a televizních her. Kromě Zázračných dětí napsal několik dalších románů - např. Nebe bylo dole, Vzpomínám často na Pirošku, Váš muž je mrtev a pozdravuje vás - žádný z nich však úspěchu Zázračných dětí nedosáhl.

V čem je podstata tohoto úspěchu? Autorovi se podařilo zachytit politický vývoj Německa v prvé polovině 20.století, aniž přitom potřeboval svůj román zalidnit historickými postavami a přesytit daty. Osu románu tvoří kontrapunkt životních osudů dvou spolužáků: na jedné straně bezcharakterního kariéristy, na druhé nenápadného, obyčejného intelektuála, který si svým neokázalým, ale stále přítomným smyslem pro čest postupně získává sympatie čtenářů. Ačkoliv vypravěč nikdy neztrácí Brunovu postavu zcela ze zřetele, vytváří jen jakési temné, zlověstné pozadí jeho vlastního životního příběhu, a tak v první rovině bezděčně vnímáme jeho vyprávění jako milostný román. K tomu všemu je třeba přičíst Hartungův lehký styl a smysl pro humor. Nepochybujeme o tom, že Zázračné děti budou mít úspěch i u posluchačů naší četby na pokračování.