Tradice sociálně laděných filmů je v britské kinematografii silná, avšak i tam vznikají odvary, které jen omílají zvolená témata. Snímek Billy Elliot načrtává hned dvě roviny: jednu, vysunutou do popředí, tvoří osudy malého chlapce, jehož víc než box a mužné sporty přitahuje "zženštilý" balet; druhou je zchudlé hornické prostředí, zmítající se ve stávkové horečce. Dějiště je však pojednáno spíše jen jako kulisa, jakkoli se honosí konkrétním časovým zakotvením - píše se rok 1984, tedy doba tvrdých sociálních opatření "železné lady" Margareth Thatcherové.

Dlužno říci, že zde není nic původního a nic není dotaženo ke koncům, vyplývajícím z navozovaného kontextu. Traumata dítěte, jež strádá necitelností dospělých (a zvláště svých nejbližších) a jehož záliba je vnímána jako zbytečná, se zabýval již před třemi desetiletími Ken Loach ve filmu Kes - tam se chlapec staral o zraněnou poštolku. Tíživá sociální situace byla věrohodněji a názorněji zpracována v řadě jiných filmů, nemluvě o vynikajícím Loachově dokumentu Na čí jsi straně?, věnovaném týmž událostem - stávkovému hnutí horníků, brutálně potlačeném státní mocí.

Jestliže zprvu lze do jisté míry přijímat snahu o postižení dobové reality, poznenáhlu se film mění v konvenční, motivicky zploštělé melodrama, kde dojetí střídají chvilky humorného uvolnění, kde bezmála jako v pohádkách je nakonec dobro, vystavené mnoha protivenstvím, po zásluze odměněno. Zatímco první část vyprávění akcentuje všudypřítomné nepochopení, na něž chlapec naráží, druhá náhle přichází s téměř zázračnou proměnou zejména otcových postojů. Z dosud tvrdého muže se jak mávnutím kouzelného proutku stává milující rodič, jenž je ochoten zapřít svou hrdost a vstoupit ke stávkokazům, jen aby byl schopen synovi zajistit studia...

Vyprávění lze jistě přiznat věrohodnost zejména v reáliích: dělnické předměstí s nízkými řadovými domky. Ošuntělost ulic i obydlí nepochybně vypovídají o životních podmínkách. Ale pojetí příběhu samého je příliš poznamenáno hollywoodskými úlitbami. Odrážejí se též v hereckých výkonech, které se ocitají na pokraji karikatury právě kvůli schematičnosti postav, což se týká Billyho otce i cvičitelky. Snad jedině malý Billy, snažící se vyrovnat okolí občasnou přisprostlostí či dokonce násilnickým chováním, ale ve skutečnosti tesknící po předčasně zamřelé matce, vyniká určitou spontaneitou, vtělenou jak do pohybových kreací, tak do jisté zamlklosti či dokonce samotářství.