Ve Schůzce s literaturou si tentokrát připomeneme život a dílo Františka Ladislava Čelakovského (1799-1852). Nic sláva, nic bohatství, nic jiné věci do mne - po věnci Uměny sahám! A jestli ten mně nebude možná dosíci, tedy celý můj život bude za málo jiného stát. Napsal kdysi na samém počátku své básnické dráhy, ještě jako student, celoživotnímu příteli Josefu Kamarýtovi. Bohatství si skutečně neužil, i té slávy bylo za života poskrovnu, "věnec Uměny" mu však nakonec odepřen nebyl. A to i přesto, že v závěrečném období života už po něm ani netoužil, své ambice zaměřil jiným směrem. V kompozici Jiřiny Tejkalové budeme sledovat především Čelakovského životní osudy, od klopotných školních a studentských let až k postu univerzitního profesora - nejdříve ve Vratislavi, pak krátce v Praze. Znamenal sice určité společenské postavení, zdaleka však nezbavil Čelakovského tíživých hmotných starostí o početnou rodinu. V té době autor "Ohlasů" a "Růže stolisté" již dávno přestal psát básně, nadále se hodlá věnovat pouze vědecké práci: Netoužímť po té cti, aby se o mně řeklo, že jsem byl hojným spisovatelem, raději méně, a to obstojné buď. Má pilnost k jiným a k takovým věcem jest přiložena, které ne pojednou vyseděti se dají, ale mnoho času - mnohá léta zaujímají. Míním svá zkoumání a studia týkající se češtiny a slovanštiny vůbec, v kterémžto oboru někdy ovšem prospěti se nadějí kojím. V tomto dopise má Čelakovský patrně na mysli především své Mudrosloví národa slovanského, dílo, na němž pracoval prakticky po celý život. V úplnosti vyšlo poprvé roku 1851 - tedy přesně před 150 lety - a řadí se vedle nejvýznamnějších prací naší obrozenecké vědy, jako jsou Šafaříkovy Starožitnosti nebo Palackého dějiny. Četné citáty z této sbírky nápaditě doplňují rozhlasovou kompozici spolu se zhudebněnými Čelakovského básněmi a vlasteneckými písněmi v podání skupiny Skiffle Kontra Jiřího Traxlera.