Říkáte o sobě, že jste byla slušné dítě. Přesto jste ve čtyřech letech veřejně vystoupila s písní Mým domovem tichá je putyka. Byl ve vás přece jen nějaký čertík, který vás už tehdy předurčoval ke komediantství?
Skutečně jsem byla plaché dítě a nešla jsem si sama koupit ani rohlík. Moje maminka mě posílala do obchodu, abych se naučila odvaze. Ale v těch čtyřech letech jsem se ocitla na mikulášské besídce v kabaretu U Svatého Tomáše v Praze. Pan konferenciér tehdy přítomné děti vyzval, aby zazpívaly nebo zarecitovaly, že dostanou oříškovou čokoládu. Ve mně se zatajil dech, oříšková čokoláda byla silnější než plachost. Přibatolila jsem se na jeviště a zazpívala jsem tu píseň. Nevím, kdo mě ji naučil, ale měla jsem jí zřejmě plnou hlavu. Líbí se mi dodnes. Ta písnička není jen o putyce. Zajímavé je, že první sloka zní: "Mým domovem tichá je putyka, mou touhou je sklenice plná, mou láskou kdys bývala gotika, však jinam mě zanesla vlna." V těch čtyřech letech mě ani nenapadlo, že se za čtyřicet roků budu skutečně zajímat o středověké umění a budu provozovat hudbu a poezii středověku. Život neustále opisuje kruhy, potkávám lidi, které jsem nejspíš měla potkat. Život není náhoda.

Osud?
Nejspíš osud. Setkávám se s tím stále častěji.

Při každém veřejném vystoupení jste prý mívala trému. Ve čtrnácti letech jste se však rozhodla, že budete herečkou. Byla v tom touha překonat samu sebe?
Já jsem se pro tuto dráhu rozhodla už v té chvíli, když jsem vylezla na jeviště s tou Tichou putykou, to byla osudová píseň.
Ve čtrnácti letech jsem zkoušela štěstí v konkurzu do amatérského souboru Máj. Zarecitovala jsem báseň Vítězslava Nezvala, oni pokývali hlavou a řekli: "My ti dáme vědět." Čekám dodnes... Touha hrát divadlo mě provází celým životem, spolu s krédem, které jsem převzala od maminky: "Velký je ten, kdo přemůže sám sebe." Této východní moudrosti jsem se snažila držet a přemáhala jsem sama sebe při všech různých zkouškách, konkurzech i při celostátní soutěži Talent ´70, díky které to vlastně všechno začalo. Ocitla jsem se v Divadle Semafor a nastala ta krasojízda, v níž pokračuji dodnes. Trémou ale trpím dodnes, je mi ouzko, střídavě horko a zima, jsem schoulená do klubíčka. Ale když ji překonám, když se rozlije to teplo a já začnu být uvolněná, je to nádherný pocit.

Vaši rodiče pracovali, o dost starší sestra měla své starosti. Byla jste asi často sama. O čem jste tehdy přemýšlela?
Na to si pamatuju úplně přesně. V těch dnech a večerech, kdy jsem bývala sama, byl mým jediným a nejvěrnějším společníkem rozhlas. Ležela jsem v posteli, u hlavy jsem měla staré rádio, poslouchala jsem hudbu a zpívala jsem si s ní. Nejvíc mě zajímala vážná hudba, všechny sonáty a operní árie jsem si notovala a nepřipadala jsem si tak sama. Rozhlas poslouchám ráda dodnes. Nedávno jsem ležela v nemocnici a mým společníkem byl zase pouze rozhlas. Nedám na něj dopustit.

Vy ovšem nejste jen rozhlasovou posluchačkou, připravujete i některé pořady.
Dělávala jsem Dobré jitro z Prahy. Moc ráda, až na to, že jsem musela vstávat ve tři ráno - vysílali jsme od čtyř do osmi. Dodnes pravidelně uvádím Hajaju a snažím se dětem nabízet lidové písničky a taky ukolébavky, od Erbena, Komenského, Sládka, některé napsali dokonce Jaroslav Seifert nebo Suchý se Šlitrem. Jako malá holčička jsem si je v kuchyni zpívala s maminkou a myslím si, že lidovka je základem hudebního vnímání. Proto také nedávno vznikl pořad o lidové písni s názvem Před písničkou smekni, který uvádím. Jsou tam zváni různí hosté, třeba Zdeněk Svěrák, Iva Janžurová, Luděk Munzar, Svatopluk Beneš. Střídají se i autoři pořadu, kteří mají s lidovou písní co do činění - Jan Rokyta, Pavel Jurkovič, Zdeněk Bláha, Jaroslav Krček a další. Z dopisových ohlasů soudím, že to posluchače zaujalo, a doufám, že budeme pokračovat.

Vraťme se k divadlu. Hrála jste spoustu různých typů, ať už vám byly povahově blízké, nebo ne. Jaká by role musela být, abyste ji odmítla?
Blbá. Víte, když není z čeho vařit, je to trápení. A já vždycky hledám materiál, z něhož je co vařit, kde o něco jde. Základem je dobrý autor, protože je málo takových látek, do nichž se člověk zblázní. Nestává se mi to často, ale stalo se to u muzikálu Hello, Dolly. Když mi Láďa Županič tuto roli nabídl, nemyslela jsem si, že by mohla být pro mě. Znala jsem americký film a nenašla jsem tam zase tolik spodních tónů. Ty se objevily až po přečtení scénáře a potom ve zkušebně.

Čím vás Dolly Leviová tak oslovila?
Zaujala mě její odvrácená tvář. Není to jen dáma, která jiskří a kam přijde, tam se všechno rozjaří. Je to elegantní, vtipná, šarmantní, ale přesto obyčejná ženská, která má dušičku zmačkanou jako papír a touží po troše štěstí a lásky, jako ostatně všichni. Právě to jsem chtěla tou postavou vyjádřit a přiblížit ji lidem jako ženskou z masa a kostí. Vše je tu navíc opředeno nádhernou hudbou. Je to jedna z mých životních rolí a stále ji hraju s nadšením. Na Broadwayi hraje Dolly pětasedmdesátiletá dáma, takže mám ještě dost času.

Naprosto odlišnou, i když možná další vaší životní rolí, je dvojrole Markéty a Smrti v dramatu Oráč a Smrt.
Je to středověká hra z roku 1401, nadčasový text, v němž je o životě, lásce a smrti řečeno prakticky všechno. Když jsem si tuto hru přečetla, řekla jsem si. Do toho jdu! Je to sedmdesátiminutové představení, hrajeme ho s Alfredem Strejčkem. Jura Pavlica složil krásnou hudbu a zpívá part Boha. Člověk asi musí to představení vidět víckrát, aby ho pochopil a vstřebal.

Někteří komici tvrdí, že v dětství k humoru nijak zvlášť netíhli. Vy jste obdivovala komiky?
K tomu mě vedli moji rodiče. Od dětství jsem obdivovala Voskovce a Wericha, později Horníčka. Kromě toho jsem milovala grotesky, Laurela a Hardyho, Chaplina, smála jsem se, až mi tekly slzy. Komiky jsem tedy obdivovala, ale možná ještě víc jsem milovala dramatické postavy a dramatická témata, operní příběhy se smutným koncem. Bylo v nich pro mě takové tajemství, které mě už od dětství přitahovalo. Jednou jsem po návratu ze školy drze parodovala učitele. Tatínek se smál, až se za břicho popadal, že prý jsem rozený komediant, ale já se tehdy urazila, protože jsem se viděla spíš v dramatických postavách.

Na otázku, co ráda děláte, pokud máte volno, obvykle odpovídáte: Spím. Jakou roli hrají ve vašem životě sny?
Sny mám ráda, hlavně klidné sny. Jenže těch poslední dobou moc nepřibývá, spíš těch nervózních, řítí se na mě vlna nebo něco podobného. Ale když přijde sen elegantní, barevný, širokoúhlý, je to velké štěstí. Onehdy jsem měla sen, v němž jsem seděla na břehu moře a najednou ke mně přišel Oldřich Nový. Uklonil se, pozdravil, sedl si vedle mě a oba jsme se dívali na klidné moře. Krásný sen.

Potkala jste někdy Nového osobně?
Bohužel, jen na filmovém plátně.

Říkáte, že vás nejvíc obohatí slušný člověk. Potkáváte často slušné lidi, obklopují vás?
Mě ano. Mám z toho radost a věřím, že v každém člověku je kousek dobra, jenom ho probudit. Například v pořadu Před písničkou smekni se setkávám s báječnými lidmi plnými humoru, laskavosti a inteligence. Ale i na ulici se potkávám se slušnými lidmi. Jezdím hromadnou dopravou a mnohdy ke mně jen tak přijdou neznámí lidé a přejí mi hodně zdraví. Tuhle mi jedna malá holčička dokonce řekla, že mě pozdravuje tatínek... I když se kolikrát člověk plouží světem se svěšenou hlavou, taková setkání vám zvednou náladu.

Pokud dobře počítám, hrajete na dvanáct hudebních nástrojů a hovoříte nejméně čtyřmi jazyky. Dají se takové věci dovést k dokonalosti?
Pokud má člověk dobře zvládnout hudební nástroj, musí se mu věnovat, cvičit, tvrdě pracovat. Hudební nástroje miluju, ale že bych na ně uměla? Já na ně hraju... A hraju si s nimi. Jsou to takové doteky. Nevím, jestli je to dobře, možná že by se člověk měl věnovat jedné věci a pořádně. Velice obdivuji ty, kteří se poctivě a svědomitě zabývají jednou věcí, proniknou do hloubky, dotáhnou své znalosti - jak říkáte - k dokonalosti a stanou se experty. Ale moje letora je pohyblivá, dotýkám se nástrojů od klavíru přes smyčcový žaltář až po saxofon, jazyků od francouzštiny přes němčinu a angličtinu až po galštinu. Ale skutečně jsou to jen doteky, stejně jako moje divadelní hraní - či hraní si: dotýkám se různých typů rolí, různých barev. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale mě to takhle baví.

Na začátku jsme hovořily o životě, jenž neustále opisuje kruhy. Uzavřeme tedy tento kruh tématem středověku, o němž už padla zmínka. Vaší láskou "kdys bývala gotika". Ve čtyřech letech to zřejmě bylo poněkud nadnesené tvrzení, dnes však platí nepochybně. Proč?
Dřív jsem se na středověk dívala jako na temné období bez humoru, ale opak je pravdou. Poezie této doby je překrásná, je v ní úcta k ženě, humor, křehkost. Před lety jsme na cédéčko natočili Písně zbožné, milostné a darebné. To jsou tři složky, tři barvy, které do sebe zapadají. Seznámila jsem se i s díly středověkých básníků - Francoise Villona, Guillauma de Machaulta, Waltera von der Vogelweide. Už před šesti sty lety vyslovili moudrosti, které jsou platné dodnes. Kruh se opisuje, opěvujeme stejný humor a vyznáváme stejné pravdy. Středověká hudba a poezie má stále co říci. Aspoň mně určitě.

MIRKA ŠTÍPKOVÁ