číslo 10/2001
vychází 26. února

Zpět na obsah         

Názory a komentáře


ČLOVĚK A SVĚT

Bosna a Hercegovina, září 1993

Nádherný zářijový den, vyjeli jsme před dvěma dny z Prahy a teď se konečně chystáme si odpočinout. Pořád se mi před očima míhá had šesti sanitek ve zpětném zrcátku, které vedu směrem do Bosny. Auta jsou stará, vyřazená z nemocnic v Čechách, ale v oblastech bojů, kde se životnost sanitky měří tím, kdy dostane zásah, nebo najede na minu, určitě poslouží.

Čekali nás z Katolické charity ve Splitu a předtím, než vyjedeme do míst, kde mají být sanitky předány a kde se naneštěstí bojuje, máme jednu klidnou noc. Františkánský klášter, kde jsme ubytováni, je obklopen lesem starých kaštanů a působí jako nejmírnější místo na zemi. Jako by v téhle zemi žádná válka nikdy nebyla. Vzpomínám, jak jsme před necelým rokem vyjížděli s konvoji pomoci do Bosny poprvé. Strach z neznáma, obava jestli se nám podaří projet, strach o život, neznalost krajiny, místních jmen, jazyka i uniforem různých vojenských a polovojenských uskupení, která kousky této rozervané země kontrolují.

Určitě nejsme žádní znalci války, ale už jsme se něco naučili, víme, že nejlépe se míra nebezpečí odhaduje podle místních. Když se lidé pohybují v klidu, nosí nákupy a je vidět, že nemají bezprostřední strach, znamená to, že jsme v místech, kam střely nedopadají, či v období, kdy se nebojuje. Jiné je to ve vesnicích a městech, v nichž místní chodí co nejtěsněji k domovním zdím, kvapně přecházejí ulice, a kde se nikdo nezastaví na pár slov.

Naučili jsme se řídit v ostřelovaných úsecích v neprůstřelných vestách a jezdit v noci bez světel. Snad budeme mít štěstí i tentokrát, největší strach mám z toho, jak velký jsme cíl, celkem sedm aut a jedenáct lidí. Všichni dobrovolníci. S pocitem, že jedou pomáhat a určitě i za dobrodružstvím. Bez toho by se ani naše práce dělat nedala. Sedíme ve velké noclehárně, Františkáni nás nakrmili, a tak jen necháváme vychladnout hlavu plnou vrčení motorů, po třiceti hodinách jízdy má člověk pocit, že jeho tělo stále vibruje. Dostali jsme i láhev domácí slivovice, prý pro lepší odpočinek.

Rozhlížím se po ostatních - pár studentů, dva, tři novináři, učitel, řidič z povolání, dva cestovatelé, technický konstruktér. Co nás sem vlastně žene? Možná pocit, že prostě nechceme zůstat stranou a tvářit se, že o válce v pár set kilometrů vzdálené zemi nechceme vědět.

ŠIMON PÁNEK