Mnoho amerických veřejných škol se potýká s řadou problémů: se zchátralými budovami, přeplněnými třídami, nedostatkem učitelů, násilím. My dnes navštívíme jednu základní školu v jihovýchodním Washingtonu, sužovaném chudobou a vysokou kriminalitou.

Žáčci druhé třídy základní školy C. W. Harrisové mě ovšem v hodině hudební výchovy přivítali jako dobře vychované děti: "Good morning, Miss Olga, we are happy to have you here..." - prostě slovy, jak jsou rády, že jsem mezi ně přišla. Stejně jako všichni školáci kdekoli na světě i oni uvítali nečekané rozptýlení. Děti se po mně zvědavě otáčely a zjevně se dohadovaly, co asi ta divná paní s rozpačitým úsměvem na tváři pohledává v jejich třídě. Jednopatrová, mírně omšelá školní budova je pro mnoho černošských dětí z chudé části Washingtonu vlastně bezpečným útočištěm před vysokou zločinností. Pro mnoho z nich je také kromě domova jediným místem, které poznaly. Devadesát procent z téměř šesti set dětí pochází z rodin žijících pod hranicí chudoby. Prakticky každé dítě bylo doma či na ulici svědkem násilného činu. Ve čtvrti operují gangy, které obchodují s drogami, v noci bývá často slyšet střelba. Vychovávat v tomto prostředí děti, které často neznají pojem "rodina" a musejí se potýkat s problémy, které znají jejich šťastnější vrstevníci pouze z černých kronik, není jednoduché. Ředitel školy William Blount však bere překážky jako výzvu: "Naši studenti přicházejí z narušeného prostředí, my o tom však před nimi nikdy nemluvíme. Děti mají na naší škole velmi dobrou příležitost uspět. Říkáme jim: učte se a my vám pomůžeme."

Východní část Washingtonu trpí stejně jako další americká města rasovou a třídní segregací. Především bílé, ale i menšinové lépe situované rodiny se stěhují na předměstí s dobrými školami. V chudých oblastech pak zůstává chudá černošská populace. Všechny děti na základní škole C. W. Harrisové jsou afroamerického původu, mezi učiteli je pouhá hrstka pedagogů bílé pleti. Barbara Russelová učí na zdejší škole první třídu už víc než třicet let. Svým žákům musí často nahrazovat rodinu, kterou drtivá většina z nich postrádá. "Dělají mi starosti děti," říká, "které přicházejí ráno do školy bez snídaně, jsou unavené a roztěkané, protože se jim doma nebo cestou do školy něco přihodilo. Je tady spousta problémů s drogami a se zločinností. Děti často nevědí jak se vyrovnat s tím, čeho jsou svědky." Starosti jí dělá i bezpečnost přímo ve škole. Škola je trvale uzamčená a návštěvníky pouští dovnitř bezpečnostní zřízenec. Po školní budově jsou rozmístěny kamery, ředitel a jeho zástupci jsou nepřetržitě ve spojení pomocí krátkovlnných vysílaček. Přes všechny překážky se díky nadšení a dobrému vedení řadí základní škola C. W. Harrisové k nejlepším v oblasti. Ředitel Blount vzpomíná, jak před osmi lety, když nastoupil do funkce, musel shánět chybějící dveře, opravovat oprýskané stěny a stropy a vyměňovat rozbité zámky. Škola sice i dnes působí poněkud "záplatovaně" a nemá tělocvičnu, ale funguje. A žáci šesté třídy mi sdělili, o co hodlají požádat budoucího prezidenta Spojených států. "Požádám prezidenta, aby dal naší škole více vyučovacích pomůcek," říká Alexis Johnsonová. "Já poprosím prezidenta o větší hřiště a o větší třídy," dodává Jannie Sullivanová. "A já řeknu prezidentovi o více domovů pro lidi žijící na ulici," dodává David Frank a jeho spolužák Jamal by si přál, aby prezident poslal do jejich čtvrti více policistů, aby se tady lidé nemuseli bát. Děti by se také rády podívaly do centra svého hlavního města, které mnohé z nich dosud nenavštívily. Černošské děti občas závidí svým šťastnějším vrstevníkům, kteří chodí do moderních škol na předměstí. Paradoxní je, že všechny veřejné školy v USA dostávají ze státních a federálních rozpočtů podobné finance. Prosperita školy však závisí na prosperitě oblasti a hlavně na zájmu celé komunity. V jihovýchodním Washingtonu zatím taková podpora chybí.

Když jsem odjížděla do Portugalska, jedno mi bylo jasné. Musím slyšet fado. Určitě navštivte restauraci, kde zpívají fado - doporučuje se snad ve všech průvodcích po Portugalsku. V portugalských restauracích ale byly slyšet spíše nejnovější americké hity než tradiční portugalský folklor. Nakonec se na mě přece jenom usmálo štěstí. V městečku Tavira jsem narazila na pěveckou soutěž, kde se jedna patnáctiletá Portugalka pokoušela o první místo se svým postmoderním fado.

"Jsem princezna fado," zpívala Sofie, která na stupínek vítězů opravdu vystoupila. Taková sláva jako zpěvačku Amáliu Rodriguezovou ji ale zřejmě nečeká. Ta dokázala naplnit i pařížskou Olympii a portugalské fado tak díky ní zamířilo do světa. I přes jeho velký úspěch v zahraničí, však Portugalci tvrdí, že ho cizinci prostě nemohou pochopit. Fado totiž vyjadřuje portugalskou duši, portugalské saudade - tedy touhu, stesk, vzpomínky, smutek. Jak se říká, Portugalsko zpívá, když má chuť plakat. Dříve bylo nejvíce do pláče námořníkům, kteří byli plni touhy po nepoznaném a zároveň plni stesku po domově. "Nechám odplynout trýznivý čas a rozsévám svou touhu bez konce v samotě na břehu moře."- I tak zněla slova jejich písní. Plavba byla jejich osudem, protože jak říkal princ Jindřich Mořeplavec: "Žít je možné, plavit se je nutné." To je prý osud Portugalců. A tak není divu, že se melancholické fado stalo Portugalcům také osudným. Samotné slovo fado pochází z latinského fatum, což znamená osud.

Portugalci jsou na své fado velmi hrdí. Roku 1820 v Lisabonu poprvé okázale vystoupila zpěvačka Maria Severa, předchůdkyně světoznámé Rodriguezové. Asi o deset let později byly otevřeny první fado domy a psaní textů pro fado se stalo prestižní záležitostí. Zpěvačka - tedy fadista se stala v 19. století pevnou součástí portugalské kultury. Ženu oblečenou v černých šatech a zpívající hlubokým hlasem lyrické, nerytmické písně bylo tehdy možno vidět a slyšet v mnoha portugalských lokálech. Doprovázel ji kytarista, který vybrnkával většinou molové tóny na dvanáctistrunovou kytaru.

Dnes už molové tóny tak obvyklé nejsou. V univerzitním městě Coimbra se vyvinul dokonce zvláštní druh "veselejšího" fado. Zpívá ho muž a jeho text vypráví o zamilovaných studentech, pracujících ženách a studentském životě. Zeptáte-li se dnes nějakého Portugalce, co to je fado, co pro něj znamená, moc vám toho nepoví. Je to prý něco nevysvětlitelného, je to někde tady uvnitř. Ukáže na své srdce. A snad právě proto, že je fado tak osobní záležitost, zaslechnete ho v Portugalsku jen zřídka. Zcela určitě si však o něm můžete přečíst v chytrých průvodcích.