Andante funebre e doloroso, třetí věta Smyčcového kvartetu es moll op. 30, ruského skladatele je dokladem vztahu obou hudebníků, kteří ze významně zapsali do hudebního života Moskvy. Kvartetní sdružení ruské hudební společnosti s primáriem Ferdinandem Laubem a sekundistou Janem Hřímalým, bylo interpretem prvního smyčcového kvartetu Čajkovského D dur op. 11, jehož Andante cantabile se stalo klenotem světové hudby. Skladatel se kvartetní tvorbě věnoval od počátku roku 1863, kdy vzniká několik nečíslovaných drobných skladeb, včetně živé Kvartetní věty B dur. Ze šesti číslovaných opusů v žánru komorní hudby patří polovina smyčcovým kvartetům. Třetí z nich věnovaný památce Ferdinanda Lauba, vznikl v lednu až únoru roku 1876 - skladatel ho začal psát v Paříži a premiéru měl 18. března téhož roku na Hřímalého koncertě v Moskvě. Oproti oběma předchozím není třetí dramatický kvartet e moll ovlivněn ruským folklorem - je spíše jednotou klasiky s osobitou hudební řečí Čajkovského a jeho doby. Skladatel ho začal koncipovat šest týdnů po dokončení své třetí symfonie a dílo je životné a inspirující i bez svého programního vztahu, podobně jako trio s lesním rohem Johannesa Brahmse, psané pod dojmem smrti autorovy matky. Základní myšlenkou Čajkovského smyčcového kvartete e moll op. 30 je víru v život, který překonává smrt a tragickou subjektivní zkušenost a skladatel ji vložil do finálního Allegra risoluta, ve shodě s klasickou formou zjevující všeobjímající životní realitu.