Říkáte, že jste dosáhl všeho, čeho jste dosáhnout chtěl. A také, že jste se rozhodl na chvíli se odmlčet....
Opravdu si chci dát pauzu a věnovat se sobě a přátelům. Nejsem ani v depresi, ani rozčarovaný - nemám být z čeho. Dosáhl jsem všeho, co jsem si předsevzal. Dovolím si podobenství - jako když se vás někdo po dobrém obědě zeptá, jestli byste si dal ještě jednou - no, a já jsem měl i dezert. V posledních deseti letech mě práce, kterou mám nesmírně rád, naprosto pohltila. Kdyby rok 1989 přišel a mně bylo třicet nebo ještě lépe pět let, bylo by to jiné, ale mně bylo čtyřicet. Pracoval jsem intenzivně a troufám si říci, že to, co jsem za tu dobu stihl, jiným vystačí na celý život. Ale ztratil jsem čas na svůj vlastní život, na přátele, na děti. Všichni se dnes vymlouváme, že nemáme čas. Říkáme to mobilními telefony, vzkazujeme po internetu. A mě už to nebaví. Chtěl bych jít na procházku se psem a třeba půl dne někde sedět a jen tak se koukat.

Nejde ve vašem případě také o únavu z popularity? Být lidem na očích není vždycky příjemné...
Nedávno jsem v televizi ukázal celé své soukromí - dcery, ženu, dům, všechno. Ne, že bych se chtěl předvádět, ale svět okolo na vás naléhá. Lidé jsou zvědaví - a nevyčítám jim to - jakou máte rodinu, kolik máte psů, jak žijete, jak odpočíváte. Když jsem se pokusil hájit své soukromí, připadal jsem si jako nezdvořák. A tak jsem se dostal do situace, kdy si pouštím kameru do svého domu, protože se to sluší... I proto se teď chystám nebýt nějaký čas veřejnou osobou.

Ztráta soukromí ale k herecké profesi patří...
Na jednu stranu si to velmi dobře uvědomuji a přistoupil jsem na to, takže nemám právo si stěžovat, a ani nechci. Ale rozhodně bych tak dožít nechtěl. Bulvární novináři mě například naučili nechodit na večírky. Od jisté doby jsem přestal navštěvovat recepce a různé společenské akce tohoto typu, ačkoliv to byla častokrát jediná možnost vidět se s přáteli nebo s lidmi, se kterými bych se jinak nesešel, a to jen proto, že tam pokaždé číhá fotograf na okamžik, kdy vám bude například padat chlebíček nebo se s někým obejmete. Nemám rád, když se mi někdo kouká do pusy, protože mi maminka říkala, že je to neslušné.

Herec se neustále probírá osudy jiných a své povolání nemůže takzvaně odložit v šatně. Jak vás to v životě ovlivňuje?
Několik mých kolegů řeklo, a já s nimi souhlasím, že herectví není povolání, je to způsob života. Jde o způsob vidění světa, jeho reflektování, ať chcete, nebo nechcete. Zatímco na jedné straně pilujete svoji profesi, na druhé straně se neustále přebíráte ve své vlastní duši. I proto herci většinou tak brzy umírají. Když se herectví věnujete opravdu poctivě, v každé roli jste to nakonec vy. Vždycky hraným postavám propůjčujete sebe, svoje plíce, srdce... Každého Šumaře na střeše dohrávám a bolí mě srdce. A když se vám stopadesátkrát všechno sevře, že nemůžete mluvit ani zpívat dál, není divu, že si přivodíte infarkt. Moudrý Vlastimil Brodský kdysi herectví přirovnal k vysokohorskému výstupu, řekl, že lézt na šestitisícovky někdy stojí život. A herectví je vážně vrcholový sport.

Jak je těžké zachovat si svoji tvář?
Moc. Stává se, že se po hercích chce, aby se vyjadřovali k nejrůznějším věcem. Jsou lidé, kteří zaujímají stanovisko k ledasčemu. Přeju jim takovou odvahu, ale vadí mi, když za jejich činy nevidím cenu, kterou museli zaplatit. Postoj, který nic nestojí, není pro mě až tak směrodatný. Myslím si, že pokud člověk vyslovuje nějaký názor, musí být připravený na to, že ho to bude něco stát, že přinese nějakou oběť. Mám například averzi vůči některému sdělovacímu prostředku, a proto tam nevystupuji. Stálo mě to už mnoho desítek tisíc korun, které jsem si tak mohl vydělat, a dokonce dosáhnout větší popularity, která by jistě přinesla ovoce mému divadlu. Znám lidi, kteří se ohánějí vysokými mravními postoji, budou vyhlašovat cokoliv, ale zadními vrátky vlezou do komerce a budou jí klidně sloužit, protože si zrovna staví koupelnu... Mravní postoje takového člověka mi potom už nic neříkají, dokonce ani jeho umělecká kritéria mě nezajímají. To celé neříkám proto, že bych byl chytřejší. Vůbec ne. Účinkoval jsem v tolika špatných věcech, také kvůli penězům, ale už se mi nechce. Jestliže jsem to někdy v životě dělal, vím o tom a v žádném případě o sobě nebudu tvrdit, že jsem morální, vysoce umělecky náročný a nevím co ještě.

Život jsou ztráty a nálezy. Jaké otázky vám jdou hlavou, na co stále hledáte odpověď?
Například dodneška vlastně nevím, jestli jsem věřící, nebo nevěřící, protože mám přirozený odpor být ovečka ve stádu. Je mi to geneticky dané a přitom bych nějakému řádu věřit chtěl. Přemýšlím, kolika lidem jsem třeba zkazil život - bývalým manželkám, dětem... Myslíme si, že všechno děláme dobře, že jsme charakterní. A přece vznikají konflikty. Kde se berou? I tato otázka mě provází.

Říká se, že je důležité nepromarnit pravou chvíli...
Tak to jsem nikdy neuměl. Možná jsem měl štěstí na pravé chvíle a ani jsem o tom nevěděl. Herectví je tisíc ku jedné náhoda. Na startu ve škole mají všichni zhruba stejné šance. Náš ročník byl velmi silný a jenom já jsem byl v pravý čas tam, kde si mě někdo všiml. Dnes, když vybírám herce ke spolupráci, je to totéž. Shodou okolností se jdu podívat na nějaké představení, ve kterém také shodou okolností hraje někdo, koho bych mohl potřebovat. Nabídnu mu práci. Ale co když měl ten člověk velkou šanci jinde a já jsem mu ji svou nabídkou zkazil? To nikdy nevíte. Pokud jde o mě, asi jsem měl v životě štěstí.

V ředitelské funkci se nevyhnete nepopulárním rozhodnutím...
Nejsem konfliktní člověk. Nemám střety rád, a tak nepopulární či nepříjemné věci dělám velmi nerad. Jsou lidé, které to těší, kteří touží po funkci, aby měli možnost rozhodovat, nařizovat, zakazovat, udílet. Já ne. K ředitelské funkci jsem se dostal náhodou, jak říkáte, možná jsem byl v pravou chvíli na pravém místě. Nebyl jsem jmenován, ani neproběhlo žádné výběrové řízení. Byl to logický výsledek snahy, kterou jsme s Eliškou Balzerovou a dalšími kolem Fidlovačky vyvinuli. Nikdy nezapomenu zdůraznit, že Divadlo Na Fidlovačce není jenom moje práce, protože by to bylo nespravedlivé. Šlo o úsilí mnoha lidí, kteří zůstanou pro dějiny a pro diváky bezejmennými, a přece měli na vybudování divadla nepochybný podíl.

V čem jste stále stejný?
Nevím, asi by to měli posoudit jiní, protože každá taková otázka vás nutí malinko se sebestylizovat, buď ze sebe udělat skromnějšího, než jsem, nebo hezčího. Ženy se malují a přitom jsou přirozeně krásné. Ani si nedovedete představit, jak mám rád nenalíčené ženské, to mě přímo vzrušuje. A jak odpovědět na vaši otázku, abych nevypadal nalíčený... Celý život se strašně bojím několika věcí. Aby si lidé nemysleli, že jsem zpychl, protože jsem vidět v televizi. Aby peníze, které jsem měl to štěstí vydělat, nezkazily moje sociální cítění, to jest, abych jako najedený ještě stále věřil těm hladovým. Proto jsem se celý život snažil chovat slušně. Ale ne vždy se vám to povede beze zbytku. Jsou okamžiky, kdy se přistihnete, že jste pyšný, že jste tu a tam při cestě vzhůru někomu ublížil, i když nevědomě.

O čem je podle vás život?
Krásně to říká Cyrano v závěru hry: "Je to zbytečné, vidíte, vím to též; s nadějí na výhru zde nesvádí se řež; je všechno krásnější, co zbytečné tu jest." Je to nejen o divadle, ale i o tom, co žijeme.

Dokážete dát najevo nelibost? Jste upřímný?
Nejsem. Jsem dokonce empatický. V tomto směru jsem stádový typ. Jakmile někdo začne nadávat, přistihnu se, že čtvrt hodiny poslouchám a pak se přidám. Ovšem protože je to proti mé přirozenosti, raději se vzdálím, nebo se takovým lidem vyhýbám. Navíc jde o strašně velký energetický výdaj, který nic nepřináší. Vyznávám pozitivní vidění světa, protože tak lze některé věci změnit a něco vytvořit, a i radost je potom daleko větší.

V jednom rozhovoru jste řekl, že si v penzi chcete koupit své dětství. Znamená to, že jste romantik?
Nejsem moc romantický. Já už jsem sentimentální. Sentiment je od slova cit. U nás se tento termín používá trošku v nesprávném kontextu. Dřív jsem se tomu vysmíval. Dnes stačí jen brnknout o moje už opotřebované nervy a dojmu se. Každý večer prožívám na jevišti něčí zhuštěný a zkrácený život, každý večer navozuji různé pocity - vyčerpanosti, zloby, lásky, bolesti...Když se rozčílím, i když je to jen ve hře, zvýší se mi hladina adrenalinu. Zjišťuji, že se občas začínám dojímat sám nad sebou. Pokud se to stává herci, je nejvyšší čas skončit.

Jak je důležitý smysl pro humor?
Hodně. Rád bych si uchoval do stáří schopnost umět si dělat legraci sám ze sebe. Dělat si legraci z někoho nebo z něčeho je snadné, to dokáže kdekdo. Umět se shodit, nebrat se příliš vážně, to už bývá vzácné a právě to je mým přáním do dalšího tisíciletí.

Nejen humor, ale především zázemí je to, co člověk nejvíc potřebuje...
To je celoživotní problém. Rozumím i lidem promiskuitním, kteří celý život hledají toho pravého partnera a nemůžou ho najít, nebo se tak alespoň chovají. Jak má člověk poznat, že našel skutečně tu pravou? Po několika ztroskotáních a zklamáních, které jsem svým partnerkám způsobil, jsem našel tu, které jsem zklamání nepřivodil. Nad všechny vlastnosti, o kterých se říká jen to nejhezčí a kterými by člověk měl být ověnčený, si u své dnešní - a věřím, že poslední - ženy cením toho, že je pozitivním člověkem. Negativní lidé mě deprimují.