Sotva lze najít výstižnější a očividnější příznak globalizace, než jsou obří nákupní střediska mnohonárodních firem, takzvané mally, plazzy, City-centra, super- či hypermarkety. Budapešť je už téměř přesycená, ale "boom" stále trvá.

Když se právě před rokem předával do provozu zatím největší a nejnákladnější objekt těsně u budapešťského Západního nádraží, rozvinula se diskuse o tom, jak jej vlastně pojmenovat: maďarsky, nebo anglicky? Spor se velice rychle rozhodl a pokus uvést na trh logo Západní městské nákupní středisko vyšel nazmar a zvítězila verze West End City Center. Marně protestovali odpůrci opičení se po Západu - i veřejnost dala přednost "světovému" názvu a ráda chodí do "westendu", který mezitím získal už bezpočet mezinárodních ocenění, rozšířil se o hotel Hilton a míní pohltit další prostory v okolí nádraží.

Uvádím to proto, že tento příklad nejlépe dokazuje trend v maďarském obchodním světě. Tato velká nákupní střediska vskutku rostou jako houby po dešti a maďarský spotřebitel upadá často do rozpaků, má-li se rozhodnout, kam za nákupem. Tomu se říká "zmatek z hojnosti"... Kde jsou ty staré časy - asi tak z období před čtyřmi lety -, kdy se v Budapešti zrodila "světová" (samozřejmě pouze malá, středoevropská) senzace, a to když na severovýchodním okraji maďarského hlavního města otevřeli první Pólus Center s plochou 56 tisíc metrů čtverečních prodejní plochy! Zástupy koupěchtivých lidí nebraly konce, celé houfy se chodily klanět před první oltář vskutku masové konzumace. Takovýchto svatyní vyrostlo od té doby v Budapešti i v dalších městech či na venkově na tucty: Dona Plazza, Millenium Center, Europark, Eleven Center, Mammut, Campona, Cora, Auchan, Metro, Tesco - to jsou jen některé z nich a mnohé už mají i dvojníka či "trojníka". Na druhé straně čerstvá zpráva těchto dní svědčí i o jisté nasycenosti trhu: Carrefour se rozhodl nevytvářet v Maďarsku síť svých obchodů a likviduje všechny své firmy, které připravovaly nástup tohoto francouzského giganta v zemi. Konkurenční boj v Maďarsku už nabyl absurdních rozměrů, a tak se Carrefour rozhodl rozšířit své impérium raději směrem do Rumunska a do Číny. Sítě a společnosti, které už v Maďarsku jsou, zapustily už většinou pevné kořeny - jejich podíly na maloobchodním obratu stále rostou a příští rok mají celkově dosáhnout už 26 procent, což je v porovnání s dvěma procenty před čtyřmi lety skutečně impozantní! Tato hypermarketová hyperaktivita svědčí o tom, že nadnárodní společnosti vidí v maďarském trhu inspiraci a počítají s tím, že koupěschopnost obyvatelstva bude perspektivně růst. Lze říct, že i Maďaři už si zvykli na nákupy ve velkých prostorách, kde si v čistém prostředí, v pohodě a bez shonu, v neposlední řadě možná i levněji obstarají zboží denní potřeby. Tato "nákupní kultura" lidem tedy vyhovuje, dokonce už vznikla nová vrstva - takzvaná "plazzová mládež": potuluje se po nákupních centrech celé dny - tu si nějaké oblečení vyzkouší, tam něco pojí a popije, jinde si sedne do jednoho z osmi či deseti kinosálů, onde si možná i něco koupí... Aspoň jsou tito mladí v bezpečném prostředí - prohlašuje nejeden rodič.

Tento vývoj však musí mít i své poražené - jsou jimi klasické obchody, ať už potravinářské nebo s konfekcí. Na hlavních budapešťských bulvárech stále častěji narazíte na zavřené prostory, kde se ještě nedávno prodávaly boty, oděvy, ložní prádlo, elektronika, pečivo, maso, zeleninu a ovoce atd. Poslední statistika říká, že z 20 tisíc malých obchodů jich za rok zavřeli pět tisíc. Konkurence je bezbřehá a nikdo se zatím seriószně nezamýšlí nad tím, že by se tempo investic do nákupních obrů mělo snad nějak shora regulovat! Zachovala se však klasická místa lidského kontaktu a nakupování: trhy a tržnice. Vždyť ne každý má auto, aby si odjel na velký nákup do megacenter, o starých lidech lpících na tradicích ani nemluvě.

Pokud jde o mě, já sice auto mám a nejsem ani tak starý, ale kromě pravidelného velkého nákupu v některém z hypermarketů si aspoň jednou týdně dojdu na nedaleký trh, těsně u budínského "Moszkva-téru". Tam totiž můj řezník, kterému každý říká "šéfe", má pro mě pokaždé kus krásné krkovičky nebo roštěnky, přičemž mi vylíčí, jakou rybu o víkendu chytil v Tise. Moje zelinářka se mě zeptá, kdepak jsem byl na dovolené, že mě tak dlouho neviděla... A pekařka mi rovnou zabalí dvacet deka ještě horkých, dušičkových sýrových bochánků. No a vrchol všeho: bufetářka Julka, macatá Maďaročka, pokaždé, když mě uvidí, mi bez řečí nalije kalíšek hruškovice a uvaří skutečně nejlepší kávu v širokém okolí...