Oldřich Janota je v rámci české hudební scény stejně nezařaditelný, jako jsou neuchopitelné jeho básně a texty. Na prahu sedmdesátých let začínal jako folkový písničkář, pak hrál ve dvojici s Jakubem Nohou, s nímž založil i rockově orientovaný soubor Pentagram; se zvukem experimentoval ve slavných letech skupiny Mozart K., s náročnou variací na minimalismus v triu s Vojtěchem a Irenou Havlovými. Zkrátka, "muž, který prochází zdí", jak zní titul prestižní ceny, udělené Janotovi v roce 2000 Volným sdružením hudebních kritiků Periskop.

Oč stojí Janotova hudba dál od zkomercionalizovaného hlavního proudu naší pop-music, o to obtížněji vždy pronikala na kompaktní disky, natož gramofonové desky: prvních oficiálně vydaných nahrávek se písničkář dočkal až po listopadu 1989. Veškeré Janotovy projekty by měl v nejbližších letech zmapovat velkoryse rozvržený komplet brněnského vydavatelství Indies, jehož úvodním počinem je právě vydané dvojalbum Hight Fidelity, čerpající z koncertních záznamů Janotova působení s předními instrumentalisty tuzemské alternativní scény Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem. Disk nazvaný Pleteš obsahuje nahrávku koncertu skupiny Džafiri (zkratka vznikla z počátečních písmem příjmení všech tří zúčastněných) na Purkyňových kolejích v Brně, materiál na druhém cédéčku Něco za sebou byl natočen v témže roce v pražském klubu na Petynce.

Hudba Janoty, Fidlera a Richtera byla v polovině osmdesátých let zvláště folkovým publikem přijímána se značnými rozpaky. Meditativní vyznění Janotových skladeb a jeho zvláštní hru na akustickou kytaru tehdy vedle elektrické kytary a baskytary dalších dvou členů Džafiri umocňovaly magnetofonové smyčky, jež si hudebníci - dávno před rozšířením sampleru - velmi složitě vyráběli doslova na koleně. Zvuk, který se pak linul z pódií, byl pro řadu posluchačů opravdovým šokem. S odstupem mnoha let a v kontextu s pozdějším Janotovým hudebním hledačstvím, například s Havlovými, již snímky tak nepřístupně nepůsobí. Naopak, je až překvapivé, že přes veškerou zkreslenost záznamů, pořizovaných "piráty" napojenými na mixážní pult, je i dnes Janotovo, Fidlerovo a Richterovo koncertní dobrodružství tak působivé.

Přispívá k tomu nesporně především Janotova poezie, nejasná, tajemná a přece nesmírně silná.

MILAN ŠEFL