Někdy si říkám, jaké bude tohle století v porovnání s tím minulým. Před sto lety byly mému tátovi dva roky. Jako sedmnáctiletý odjel na italskou frontu bojovat za císaře pána. Dožil se sedmaosmdesáti roků, takže to byl člověk minulého století. Je až neuvěřitelné, co všechno se za jeho život změnilo. Jako malý kluk viděl v Hronově první auto a uříznutý kousek pneumatiky z jeho kola byl pro něj velkou klukovskou trofejí. O pár let později procestoval jako mladý muž na motocyklu Itálii. Za druhé světové války mi vyprávěl, že tam, co je u radia látka přes reproduktor, bude jednou obrázek. Neuteklo mnoho let a doma v Hronově blikala barevná televize a rodiče se dívali na mé filmy. A také na prvního člověka na Měsíci.

Pravda, rodiče se nedožili mobilu, počítače, internetu. Za jejich život se díky dosud nevídanému blahobytu událo v oblasti techniky a spotřeby materiálních a duchovních statků asi víc, než za celé předešlé tisíciletí. Zažili dvě hrůzné světové války a dvě kruté totality a nedočkali se už, bohužel, naší nové svobody, ani radovánek konzumní společnosti.

Když si pod úhlem zkušeností ze století minulého mám vybavit obraz toho současného, nechce se mi ho ani moc popisovat, i když ve vývoji techniky a informatiky nemusí být obraz bezútěšný. Se zdrženlivým optimismem očekávám objevení čisté energie, která by nemoudré lidstvo zachránila před ekologickou katastrofou. Neumím si ale představit blahobytnou část lidstva preferující dobrovolnou materiální skromnost a čerpající svou životní radost z plodů ducha. Obtížná je představa, že by příští pokolení žilo bez zkušeností válečných hrůz či ponuré totality. Neočekávám, že by láska zvítězila a lidi by už byli na sebe bratrsky hodní. Jakož ani nečekám, že by na světě bylo více spravedlnosti a lidé byli moudřejší a poučenější. Mohu v to všechno ale věřit. A tak si myslím, že i přes stoupající vzdělanost a všudypřítomnou informovanost bude sílit sklon lidí věřit v něco, co jim dělá pobyt na tomto světě snesitelnějším.

Občas si čtu v deníku svého šestnáctiletého táty. Neliší se zase tolik od deníku mé šestnáctileté dcery, i když je dělí takřka celé století. Je v nich podobná dávka iluzí, tužeb a romantických očekávání. Myslím si, že za sto let by se ani deník mého šestnáctiletého pravnuka neměl od těch předešlých příliš lišit. A to zase není až tak špatná vyhlídka. Dožije-li se toho ovšem.