Třebaže německý snímek Klepání na nebeskou bránu by se mohl utápět v depresivní ponurosti, tolik dynamičnosti a černého humoru nalezneme málokde. Výchozí bod příběhu přitom neskýtá mnoho důvodů k zábavě: hrdinové vyprávění - mladíci Martin a Rudi - jsou totiž těžce nemocní. Skutečně klepají, obrazně řečeno, na nebeskou bránu, protože jejich pozemské dny jsou již sečteny. Jeden má neoperovatelný nádor mozku a sužují jej proto záchvaty, druhý trpí rakovinou kostí. Z nemocnice utečou, aby si splnili poslední sen - spatřit ještě moře.

Scenárista a současně režisér filmu Thomas Jahn ovšem neinklinuje k dojímavě humorné poloze, jaké dosáhl třeba snímek Griffin a Phoenixová, ani k rozjímání z rodu Bergmanových Šepotů a výkřiků. Vyprávění zalidňuje bizarně vybarvenými postavičkami, groteskně rozvíjí kriminální zápletky a začleňuje rockovou hudbu, umocňující celkovou útočnost podání. V rychlém sledu střídá různé žánrové polohy, od gangsterské parodie až k melodramatu.

Martin, kterého jako sympatického grázla hraje Til Schweiger, si navykl žít bez zábran (hodně vypovídá už jeho bezohledné kouření na nemocničním lůžku v úvodu), jeho chování je přidrzle vyzývavé. Naopak Rudi v podání Jana Josefa Lieferse je spíše bojácný, naivně důvěřivý. Martinových "přivlastňujících" činů se zděsí až tehdy, když si jejich dosah se zpožděním uvědomí. Linii road-movie obohacují další dvě syžetové roviny - jednak se vyrojí gangsteři, kterým Martin s Rudim ukradli přepychové auto, navíc s ukrytým kufříkem plným peněz, jednak prchající dvojici stíhá policie.

Jestliže příběhy Martina a Rudiho se zřetelně přechylují ke kriminální komedii, zbývající dvě složky vyprávění se sunou ke karikatuře a parodii, neboť gangsteři i policisté se vyznačují snaživou tupostí, která eliminuje veškeré silácké výhrůžky. Zvláště dvojice přitroublých gangsterů, řízená neméně směšnými šéfy, posunuje příběh daleko za hranice vymezené realistickým, snad jen trochu symbolistním pohledem na Martina a Rudiho a na komplikace, s nimiž se potýkají při realizaci svého posledního přání.

Úterý 27. 3. 2001 ČT 1 - 20.00 hodin

Po příběhu Dagmar Peckové - prvním snímku volného cyklu dokumentárních filmů Heleny Třeštíkové Ženy na přelomu tisíciletí - přichází řada na Báru Basikovou. Shodou okolností také zpěvačku, jejíž příběh režisérka nazvala Bára B. (Live) ."Pomyslela jsem na ni, když jsem o ní četla novinový rozhovor," říká Třeštíková. "Připadalo mi, že prožívá něco zlomového, že žije v jakémsi opačném gardu, než ženy běžně žijí. Je ženou živitelkou, má muže, který je v domácnosti a stará se o jejich děti..." Režisérka zároveň přiznává, že si opět uvědomila, jak je "profese zpěvačky pro dokument výhodná, protože se dá dobře "znázornit". Snímek sleduje pět let Bářina života - vlastně jde o životy dva. Protagonistka se totiž na počátku filmu netají, že není osobně šťastná. Ač jí profese plně zaměstnává a je v ní úspěšná - zpívá v muzikálu Jesus Christ Supertar, vystupuje s rockovou kapelou a ač má zdravá a pěkná dvojčata, současný partnerský vztah ji neuspokojuje. Pak ale přichází nová láska i nové jevištní příležitosti, i když ne vždy se zaručeným výsledkem. Ale je tu naděje... A Bára na konci filmu říká: "Nejdůležitější jsou děti, manžel a moje profese. Když tohle bude fungovat, tak jsem spokojená a víc nečekám ani nežádám."

V dokumentu vzpomíná Jana Š. na první signály své nemoci. Na vyšetření, která končila tvrdou diagnózou, a na první pocity po ní. Neurochirurgové jí už před dvěma roky provedli první operační zákrok a nyní se jej chystají zopakovat. Jana se proto rozhodla neodkládat dlouho chystanou svatbu a mezi oběma operacemi se vdala. Spolu s manželem pak líčí své pocity bezprostředně po druhé operaci mozkového nádoru - opět s osvobozujícím smíchem, který tak často doprovází její vyprávění o těžké životní zkoušce.

Primo Levi byl kvůli svému židovskému původu v roce 1944 deportován do Osvětimi. Přežil, a to díky své nezdolné vůli a především neuvěřitelnému štěstí. Po osvobození tábora v květnu 1945 se Levi vydal na strastiplnou pouť zpět do rodného Turína. Trvala devět měsíců. Prošel různými zeměmi východní Evropy a potkal mnoho souputníků. I jejich prostřednictvím se pomalu navracel do života a vychutnával znovu nabytý pocit svobody. Zároveň jej však provázel i pocit zoufalství a provinění, že to byl právě on, kdo přežil... Jako mnoho jiných stejně poznamenaných, i Primo Levi cítil potřebu se ze své zkušenosti "vypsat". Z chemika se tak stal spisovatel a jeho romány Je-li toto člověk a Příměří, svědectvím o jedné kruté kapitole lidských dějin. Druhý z nich se stal předlohou filmu s Johnem Turturrem v hlavní roli.

Pátek 30. 3. 2001 ČT 1 - 20.45 hodin

Sobota 31. 3. 2001 ČT 1 - 21.10 hodin

Britský režisér John Boorman (nar. 1933), kterého si nejspíš pamatujeme z vizuálně úchvatného ztvárnění dávné artušovské legendy Excalibur, proslul jako schopný tvůrce žánrově i tematicky odlišných děl, které však spojovala mimořádná sugestivita vyprávění. Vracel ke konfrontaci různých, často i znepřátelených mentalit či národností, nucených vyrovnávat se jedna s druhou (např. Peklo v Pacifiku, Vysvobození, Smaragdový prales).

Dramatem Neznámý Rangún rozšiřuje řady výpovědí o střetu západního civilisty s násilnostmi, bujícími v zemích "třetího světa", ať se věnuje asijskému či africkému teritoriu, či se zahledí na střední nebo Jižní Ameriku. V tomto případě si Boorman zvolil Barmu, jejíž vojenský režim si věru nikdy nelámal hlavu s dodržováním nějakých lidských práv. Hlavním hrdinou tentokrát není novinář, jenž poznává, že ve vztahu k otřesné realitě nelze zůstat nezúčastněným pozorovatelem, ale americká turistka, lékařka, která se do exotické země vypravila zapomenout na tragédii - doma byla vyvražděna celá její rodina.

Nelze ovšem přehlédnout, že Boorman v tomto filmu upřednostňuje sentimentální, místy romantické pojetí. Vždy vzorně upravená Patricia Arquetteová v hlavní roli by se lépe vyjímala v hollywoodském melodramatu, na nějž ostatně odkazuje i nasládlá smyčcová hudba; k věrohodnosti nepřispívají ani nadživotně ušlechtilí odpůrci režimu, či dočasně zaslepení vojáci, kteří pod tíhou argumentů nakonec prohlédnou. Ale bylo-li Boormanovým cílem upozornit na děsivé poměry v Barmě (a v jakémkoli represivním režimu), má tento film - navzdory schematicky rozvrženému pohledu - své plné opodstatnění.

Neděle 1. 4. 2001 ČT 1 - 21.50 hodin

Režisér Evald Schorm (1931-1988) patřil k prokletým osobnostem - své nejpozoruhodnější filmy vytvořil v rozmezí pouhých pěti roků, v období vymezeném lety 1964 až 1969. Poté jej normalizační režim vyhostil za brány kinematografie. Česká televize již uvedla jeho debut Každý den odvahu, v němž se dotýká tak složitého problému vyrovnávání se s vlastní minulosti a porozumění dalekosáhlým společenským změnám. Ale Schorm stále výrazněji inklinoval k zobecňujícímu podobenství - zajímá jej motiv pronásledování a strachu. Tam byly směrovány snímky Návrat ztraceného syna či dlouhá desetiletí trezorový Den, sedmý, osmá noc.

Společné rysy s tímto vymezením má rovněž tragikomedie Farářův konec (1968), která se ovšem vyznačuje nejen daleko širší vypravěčskou základnou, ale především mimořádným smyslem pro groteskní nadsázku, byť poznenáhlu spíše mrazivou a vedoucí k tragickým akcentům. Podle námětu Josefa Škvoreckého vznikl snímek, prapůvodně inspirovaný skutečnou anekdotickou historkou: jak v jakési zapadlé vísce se obyčejný kostelník vydával za faráře...

Škvorecký s Schormem ovšem tuto příhodu povýšili do rozměru podobenství, navíc záměrně zakotveného tak říkajíc mimo čas a prostor. Ostatně i hlavní postavy jsou označovány jen svými profesemi, nikoli jmény - Kostelník a Kantor. V příběhu silně akcentujícím biblické paralely (už Kostelníkův příjezd odkazuje na Ježíšovo počínání) však zaznívají mohutné holdy vzdávané paradoxně převráceným významům a kontextům. Narazíme na mládence, který důkaz Boží existence hledá v ateistických příručkách (protože nic jiného k dispozici nemá), mnohé postavy jsou modelovány tak, aby se podobaly svým biblickým předobrazům. Především však jde o zápas vnitřní čístoty s pokušením - falešný kněz (v naléhavém zpodobnění Vlastimila Brodského, který přesně vyhmátl Kostelníkovu ostýchavost, snoubící se s neohrožeností) se ocitá ve stále ostřejším konfliktu s představitelem moci, místním učitelem (rtuťovitý Jan Libíček se vzepjal k mistrovské studii pokrytecky zastíraného intrikánství).

Výsledek je možná trochu nesourodý, vniká sem živelná klauniáda, rámování pouťovou odrhovačkou je poněkud vyumělkované, plejáda bizarních postaviček - upozorním aspoň na věčně hudrající babičku, která jako by z oka vypadla Troškově stařence ze série Slunce, seno... - se někdy příliš domáhá pozornosti. Ale přesto jde o dílo hluboce přemýšlivé, provokující, kterému se ze současné produkce stěží co vyrovná.