Americký dokument Marka Jonathana Harrise Do cizí náruče zachycuje události spojené s protižidovskými represemi rozpoutanými v předvečer druhé světové války v Německu i na územích, která nacisté ovládli: v Rakousku a Československu. Tehdy se odtud podařilo přepravit několik tisíc ohrožených dětí do Anglie, jediného státu, jenž nabídl pomocnou ruku. Řada anglických rodin přijala ohrožené děti do své péče. Například Spojené státy obdobnou žádost zamítly s tím (mimo jiné), že se příčí zákonům božím, aby děti někam jezdily bez rodičů.

Méně známou kapitolu z dějin holocaustu již otevřel český hraný snímek Všichni moji blízcí, jenž na konkrétním příběhu zachytil především váhání rodin poslat děti samotné, a jejich pochybnosti, zda blížící se hrozba se skutečně tak velká, aby ospravedlnila podobný postup. Dokument Do cizí náruče ovšem zpodobňuje konkrétní osudy: zpovídaní pamětníci se svěřují se svým většinou bezstarostným dětstvím (zpravidla se jednalo o střední, slušně situované vrstvy), do něhož začala rušivě vpadat rasová nenávist. Propadalo jí i nejbližší okolí, například spolužáci židovských dětí. Ti, kteří díky včasnému odsunu válku přežili, měli štěstí, že jejich rodiče byli předvídaví, že překonali strach a vyslali své milované do neznáma. Mnozí dospělí se museli dokonce vyrovnat i s bolestným obviněním ze strany dítěte, že se jej rodiče chtějí zbavit. Jen málokteré se setkalo se svými blízkými i po válce - a i v případě šťastného konce se stejně shledávali lidé často odcizení dlouholetým odloučením a poznamenaní hrůznými zkušenostmi.

Vzpomínky jsou to plné díků, dojetí a vděčnosti, ale nezamlčují ani stinné stránky. Děti v daleké cizině a bez rodičů byly vystaveny nesmírnému stresu, psychické zátěži - některé se pokoušely zajistit azyl celé své rodině, obcházely honosně vyhlížející domy a chatrnou angličtinou prosily, zda by byl někdo ochoten zaměstnat i rodiče a sourozence. Obtížně se sžívaly s citovým chladem, jemuž byly v mnohých anglických rodinách vystaveny, dokonce některé byly zneužity jako levná pracovní síla. A docházelo k takovým absurditám, že po vypuknutí války byly ty starší internovány jako příslušníci nepřátelského národa. Přitom se film zcela vyhýbá takovému ožehavému problému, jakým byla výchova v protestantských rodinách, protože jen málokteré mělo štěstí, aby se ocitlo mezi souvěrci.

Film je natočen konvenčně, zachovává lineárně plynoucí vyprávění, v němž se pravidelně střídají výpovědi pamětníků (nejen zachráněných dětí, ale i těch, kteří se o ně starali či zařizovali odjezd a ubytování) se zachovanými doklady (zvláště dopisy), s dobovými filmovými záznamy, s německými i českými popěvky, s komentářem vysvětlujícím širší souvislosti, který čte významná anglická herečka Judi Denchová. Tvůrci nehledali nějaké formální ozvláštnění, vcelku právem se spolehli na průkaznost a emocionální sílu snesených faktů. Právě v tom spočívá největší přednost tohoto závažného filmu.