Přespříští víkend se v pražském Kongresovém centru sejde 30. sjezd sociální demokracie. Ještě předtím měla být v ČSSD ustavena levicová platforma čili frakce. "Kompromisy musí mít hranici, ale ta je v dnešní sociální demokracii bezbřehá. Levicová platforma by měla říci, jak konkrétně by měla tato hranice vypadat," osvětlila účel frakce poslankyně Jana Volfová. Pro její založení se angažoval exministr zdravotnictví, poslanec Ivan David a šéf ústecké krajské organizace ČSSD Jaroslav Foldyna. Za "nic neobvyklého" ji označil Vladimír Špidla a pouze Stanislav Gross a jeho přátelé ze středočeské organizace ČSSD vyjádřili pochybnosti o smyslu a účelu takového podniku. Budoucí první místopředseda ČSSD Gross však může být bez obav, neboť frakcionářská předehra nebude mít asi pokračování. Dva jaksepatří levicoví kandidáti na funkce místopředsedů ČSSD, totiž Jan Kavan a Petr Lachnit, ač nemohou být iniciátorům frakce svými názory příliš vzdáleni, se proti jejímu ustavení postavili. Podle Lachnita "levicový charakter sociální demokracie v převažující míře v této chvíli zachován je", a proto "většina členů necítí potřebu zakládat levicové křídlo nebo frakci". Jan Kavan má za to, že "není třeba mít frakci, je třeba udělat vše pro to, aby ČSSD zůstala levicovou stranou, měla jasně definovaný, srozumitelný, levicový charakter" a nedělala kompromisy. Jaroslav Foldyna frakci také odpískal s dovětkem, že se nechce stát "součástí něčeho, co je nástrojem vnitřního boje v ČSSD". Na frakci asi dál v tichosti kutá Jana Volfová a v menší tichosti Ivan David, jenž vyčetl Alexandru Mitrofanovovi z Práva, že přípravné práce prozradil, a tím vznik frakce ohrozil. Přitom je to škoda, že jsou buď frakcionáři organizačně málo schopní, anebo že je partajní Olymp hned v zárodku přidusil. Jestliže si ještě před měsícem někteří členové ČSSD mysleli, že strana provozuje bezbřeze kompromisnickou, ne jasně levicovou politiku, těžko si dnes budou myslet něco jiného, byť to i tvrdí Petr Lachnit a ohání se při tom neidentifikovatelnou "většinou členů". V demokratické straně by mělo být normální, že tato levicová, možná dokonce levičácká enkláva, je-li dostatečně početná a respektuje-li zároveň základní program a cíle ČSSD, dostane možnost zorganizovat se, mít svého představitele a v rámci strany obhajovat své názory. Jen bolševici si jednotu strany představovali tak, že si všichni straníci musí myslet jedno a totéž. Proto také v komunistických stranách, zejména v těch u moci, neprobíhala svobodná diskuse, takže intelektuálně chřadly a postupně degenerovaly. Plnohodnotná vnitřní diskuse neprobíhá však ani v ČSSD: Miloš Zeman ji za účelem dobytí moci vybudoval jako bojovou jednotku, v níž se plní úkoly, avšak nedebatuje. Jenomže taková strana v demokratické konkurenci dlouho neobstojí, a hlavně pro mladé lidi není přitažlivá. Za poslední dva roky se ztenčil počet členů ČSSD o dva a půl tisíce na současných 16 300. Členů mladších třiceti let je v ní jen necelá desetina. Může padnout námitka, že strana tak nepočetná musí nejprve zesílit a teprve pak si může dopřát ten luxus, aby názorové menšině dopřála status frakce. Rubem této námitky je ale argument, že ČSSD s levicovou frakcí by byla čitelnější, než když například Petr Lachnit či poslanec Robert Kopecký promluví o potřebě diferencovat mezi komunisty a počítat s nimi na levici už teď, a jeden neví, je-li to většinový názor strany, anebo jen názor dobře utajených levičáků. Mimochodem: čitelnost budou od ČSSD vyžadovat zejména radikální voliči, například ti, kteří v roce 1998 přešli od sládkovců k Miloši Zemanovi a pomohli mu vyhrát volby. Na ně v červnových volbách 2002 bude asi těžko platit kultivovaný Špidla, ale pěkně řízná levá frakce by jejich hlasy mohla zachytit. Při pouhých 16 procentech současných volebních preferencí ČSSD se nezdá, že by si sociální demokracie už našla za radikály dostatečnou náhradu v serióznějších vrstvách voličů.