Lidská krutost bývá nazývána zvířecí, ale už Dostojevskij tvrdil, že to je hrozně nespravedlivé a urážlivé vůči zvířatům, tedy i psům. Třeba vůči těm padesáti, které vyhrabali v lesoparku města Jekatěrinburgu z jámy, kam je kdosi společně se zbytky kostí, kůží a smetí zakopal. Zdráhám se napsat, že to udělali lidé. I když kdosi člověku podobný to byl, kdo maso psů zpracoval na šašliky a pelmeně z ruských Voříšků, Punťů, Podvraťáků a dalších pro jiné, nic netušící - také lidi. Přece "Možné je všechno."

Ale pojďme dál. Co uděláte s člověkem, který kdesi na konci impéria - coby vaše prodloužená ruka - nechá téměř celý mu svěřený kraj málem zmrznout, sám si hovíc v kožichu v teple prostorného džípu, o dobře temperovaném sídle nemluvě? Vedeni zájmem spravedlivě rozhněvaného lidu, musíte takového člověka odstranit. Kdyby bylo apríla, nepřijde vám divné, že je takový šikula uklizen do sídelního města a stává se odpovědným za veškerý rybolov v zemi. Ale první dubnový den teprve bude, a jak je vidět, na některé ryby mají ruské sítě moc velká oka. Začínal jsem přece tím, že "Nic není nemožné".

Ti, kteří na sklonku minulého týdne s obavami sledovali oblohu, jestli na ně náhodou nezamíří kus železa, který zbyl z vesmírné stanice MIR, tvrdili ostatně to samé. Pravděpodobnost, že by se tak stalo byla hodně malá. Na rozdíl od možnosti, že se v zemi, kde dřív s nadsázkou tvrdili, že vyrábějí nejrychlejší hodinky na světě, budeme ještě nějaký čas se skoro aprílovými jevy setkávat. Už to ale, popravdě řečeno, nebude tak často jako dřív. Asi proto, že "Možné je všechno". Nebo snad proto, že "Nic není nemožné"?