číslo 14/2001
vychází 26. března

Rozhlasová publicistika

TVÁŘ ZA MIKROFONEM

Jiřina Peřinová, moderátorka ČRo 2 - Praha

Vaše cesta k mikrofonu?
Byla, jak už to tak v životě chodí, dílem náhody. Mezi druhým a třetím ročníkem na fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy jsem už měla nakročeno jiným směrem. Přihlásila jsem se na specializaci agenturní žurnalistika, zapsala se do jazykové školy na angličtinu a španělštinu a už jsem se viděla jako zahraniční zpravodajka ČTK v nějaké zajímavé, pokud možno velmi vzdálené zemi. Jednoho prázdninového dne jsem se jako průvodce Cestovní kanceláře mládeže ocitla u živého vysílání Mikrofóra z jihočeského Zvíkovského Podhradí. A právě redaktoři Mikrofóra, mého tehdy nejoblíbenějšího pořadu, mě pozvali na exkurzi do rozhlasu a hned po ní jsem se šla přehlásit na rozhlasovou specializaci. Po skončení fakulty mi nabídli v rozhlase jediné místo, a to ve zvukovém archivu. Nechtělo se mi tam, ale můj bývalý učitel docent Vladimír Kovářík mi řekl: "To místo vezmete a budete čekat na příležitost!" Dodnes jsem mu za tu radu vděčná. Příležitost jsem po necelém roce dostala nejprve ve Středočeském krajském vysílání, pak sedm let v Dobrém jitru a teď v Dobrém odpoledni.

Vaše rozhlasové nej...?
Krásná setkání se zajímavými lidmi jsou v rozhlasové práci na denním pořádku. Jedno z nich však považuji opravdu za výjimečné. Brzy po revoluci jsem pozvala na živou besedu pana Richarda Honzoviče. Před pořadem jsme byli oba trochu nervózní. On proto, že léta už živě nikde nevysílal a já z blízkosti takového profesionála. Když červená ve studiu zhasla, skončili jsme, pan Honzovič vstal a objal mě. Řekla jsem: "Myslím, že beseda byla skvělá. Díky vám!" A on na to: "No, vidíte a já jsem zase přesvědčen, že skvělá byla díky vám!"

Co vás drží nad vodou?
Kromě mých dvou dcer, které mi ovšem dopřejí občas zatrénovat si i bez nádechu pod vodou, jsou to rodiče, přátelé a pochopitelně také rozhlas.