Skandální osobnost francouzské historie, markýz de Sade, pronikl do řady filmů; nejnovější verzi jeho osudů, nazvanou Quills - perem markýze de Sade, natočil americký režisér Philip Kaufman, jenž již několikrát zužitkoval eroticky exponované látky (k nejznámějším patří politické drama podle Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí).

Markýze de Sade (Geoffrey Rush) zastihujeme na sklonku jeho života v blázinci, kde však žije v poměrném komfortu, může podle libosti psát (oddaná Madeleine, kterou hraje Kate Winsletová, jeho rukopisy vynáší) a dokonce se zabývat divadlem. Dosavadní správce ústavu, vstřícný mladý kněz (Joaquin Phoenix), ztělesňuje laskavost i dobrotu srdce, které není cizí ani tělesné pokušení. Nově příchozí doktor (Michael Caine) naopak reprezentuje dril a bezohlednost, symbolizovanou potápěním ukurtovaných nemocných do kádě s vodou, aby ztratili vzpurnost. Doktor, vyslaný pobouřeným císařem, aby zamezil dalšímu psaní nemravností, však v de Sadově životě jen prohloubí konflikt s autoritami, které internovaný odmítá uznávat. Také psaní a jeho případné terapeutické účinky lze členit do dvou základních linií: pro markýze se stává nutkavou potřebou, kterou si ulevuje od přetlaku (a je ochoten psát čímkoli a na cokoli, když je zbaven psacích potřeb - vínem na prostěradlo, vlastní krví na oděv, dokonce i výkaly na zeď!). Jeho náruživost však hraničí s karikaturou.

Na příjemce de Sadových výplodů působí četba jako podnět k sebeuvědomění: Madeleine zdůrazňuje, že může sama o sobě snít jako o hrdince z de Sadových příběhů (což vzhledem k jejich sadistickému zaměření je dosti protismyslné, jak následně ukáže její tragický osud), mladičká doktorova žena, dosud vychovávaná jen v klášteře, se dokonce odhodlá pod vlivem tého četby utéci se svým milencem (zde je absurdita příměru zcela zjevná!). Některé situace - třeba zapisování textů skrze štafetu ústního předávání - se vyznačují až nechtěnou komičností.

Vyprávění v mnohých ohledech, zejména pak v modelaci postav, podléhá žánrovým konvencím a stereotypům. Zejména u kněze je konvenční pojetí propojeno na záměrnou skandálnost, související s potlačovanými tělesnými vášněmi. Problematika de Sadova osudu a jeho tvorby je tak krajně zploštěna do několika senzačních bodů, které mají zapůsobit zejména svou provokativností (náboženskou i sexuální). Nasvědčuje tomu i závěr, kdy se přecitlivělý kněz sám ocitá v cele blázince, zatímco ďábelsky vypočítavý doktor si po de Sadově smrti zařídil vydávání jeho spisů, aby na nich dál bohatnul.