Jaký je vlastně váš vztah k hudbě dvacátého století? Kteří autoři, kromě těch, jejichž díla hrajete, vás ještě oslovují - třeba i z jiné nežli klasické oblasti?
Těch autorů je opravdu hodně a hudby, kterou si rád poslechnu, také, od Stravinského přes Šostakoviče k už zmiňovanému Bohuslavu Martinů. Z jazzového klavíru rád poslouchám Oskara Petersona nebo Arta Tatuma a docela často mám v přehrávači cédéčka se současnou irskou rockovou muzikou - U2, Cranberries, ale i Peter Gabriel či Sting jsou mí častí společníci.

Patříte k té muzikantské generaci, která se často snaží vymanit se z jistého "frakounství", spjatého s vážnou hudbou. Například váš generačně spřízněný kolega Pavel Šporcl vystupuje v pirátském šátku a s náušnicí v uchu. Jste zastáncem podobných snah o zpřístupnění vážné hudby mladé generaci?
Rozhodně proti tomu nic nemám, právě naopak. Už jen díky prostému faktu, že se mi osobně třeba v košili nebo v roláku hraje daleko pohodlněji než ve smokingu či fraku. Ale hlavně si myslím, že to pomáhá smazat určité odosobnění, jež ten frak vytváří. Stejně tak nemám rád termín vážná hudba. Raději používám slůvko klasická. To označení vážná je pro mnoho lidí- a pro mladé určitě zvlášť- dost zavádějící. Tato hudba má mnoho rozmanitých podob, ne jen nějakou vážnou. V životě je vážných a smutných věcí až moc a lidi se chtějí především bavit.

Po studiích na kroměřížské a pražské konzervatoři a na AMU jste získal stipendium na univerzitě v Dallasu. Jak vzpomínáte na okamžik, kdy jste se prvně ocitl za mořem - neměl jste problémy třeba s komunikací?
Když jsem poprvé vystoupil z letadla v texaském Dallasu, měl jsem za sebou asi dvacet lekcí angličtiny pro samouky a prakticky jsem rozuměl tak akorát "hello". Řeč byla tvrdým oříškem, ale hlavně jsem se cítil jak Alenka v říši divů. Všechno fungovalo úplně jinak. Dnes se ty rozdíly hodně setřely, ale v létě 1991 byly obrovské. Díky velké trpělivosti a pomoci jednoho z profesorů jsem se s Amerikou "sžil" poměrně rychle.

V průběhu svých českých i zahraničních studií jste pracoval s řadou renomovaných pedagogů. Kdo vás nejvíce ovlivnil a v obecné rovině - co je tím nejcennějším, co může pedagog předat mladému umělci?
Musím říct, že jsem měl opravdu velké štěstí na pedagogy - v začátcích to byla paní profesorka Zaorálková na kroměřížské konzervatoři, potom v Praze profesorka Kameníková, v Americe pánové Crohn, Accucarro a Gabrielov... Ti všichni mi dali strašně moc, každý jinak a svým způsobem. Od jednoho jsem se hodně naučil tím, že jsem ho mohl sledovat při jeho vlastní práci, cvičení, přípravě a organizaci života profesionálního klavíristy. Učení druhého by se dalo shrnout do dvou vět, na kterých se snažím založit své hraní a interpretaci. Nemohu říct, že by měl jeden větší přínos než druhý. Myslím si, že všichni směřovali, záměrně či podvědomě, k jednomu cíli - aby byl učitel co nejdříve zbytečným. To je myslím zároveň odpověď na druhou část vaší otázky. Pedagog může pomoci studentovi nalézt vlastní cestu, individualitu a názor.Individualita je dnes na koncertních pódiích docela vzácná.

S úspěchem jste se zúčastnil celé řady mezinárodních soutěží. Jaký význam pro vás měly? Má se vůbec v "kumštu" soutěžit?
Nejsem si jist, že v dnešní době splňují soutěže to, v co většina soutěžících doufá; tedy že jim případné vítězství poslouží jako odrazový můstek k velké kariéře. Pokud vím, takové soutěže jsou ve světě tři, možná čtyři, ale co ten obrovský zbytek, snad stovky soutěží? Když se dnes podíváte na prestižní světová pódia a mladé pianisty, kteří na nich hrají, uvidíte jména jako Jevgenij Kissin, Helen Grimaud, Olli Mustonen a další. Snad se nepletu, ale pokud vím, většina z nich se žádné soutěže nezúčastnila, takže to dnes funguje asi jinak. Pokud si ale chcete ověřit své schopnosti a vidět a hlavně slyšet konkurenci, rozhodně soutěže doporučuji. Chce to ovšem určitou náturu, nebo nutnou psychickou přípravu, protože mnohdy o úspěchu či neúspěchu rozhodují desetiny bodu. Často hraje roli také pořadí, které si vylosujete, to, jestli hrajete v devět ráno nebo v jedenáct večer a tak dále. Pro někoho bývá velmi obtížné se s těmito okolnostmi smířit.

Hrál jste v Americe, Japonsku, Izraeli, Rusku... Je publikum v jednotlivých zemích něčím specifické? Kde jste se setkal s největším porozuměním?
Je asi obtížné mluvit o nějaké vyloženě národní specifičnosti, vždyť i u nás reaguje publikum na různých místech odlišně. Vzpomínám si, že když jsem hrál v Rusku v sále Petrohradské filharmonie Šostakovičův 1. klavírní koncert, měl jsem až posvátnou úctu - jak před tím sálem, tak hlavně před petrohradským publikem, neobyčejně vzdělaným a znalým. Musím říct, že nakonec vše předčilo mé očekávání. Tak vřelé a vstřícné obecenstvo je málokde. Zajímavé zážitky mám z Izraele. Dovedete si představit situaci, kdy taxíkem jedete po Tel Avivu a taxikář s vámi naprosto fundovaně rozebírá výkony soutěžících Rubinsteinovy klavírní soutěže, která se právě celá živě vysílá v rádiu? Z Izraele mám ještě jednu historku. Když jsem odlétal, při odbavení, po asi patnáctiminutové zevrubné prohlídce všech mých zavazadel, mě po zuby ozbrojený policista s úsměvem poprosil, jestli mohu chvíli počkat, že dovede svého kolegu, který mé vystoupení slyšel v rádiu, líbilo se mu to a chtěl by mě poznat. Zkusme si to celé přenést do Prahy!

Často spolupracujete s mezzosopranistkou Magdalenou Koženou. Jak jste se k sobě dostali?
To je velmi jednoduché. Před pěti nebo šesti lety nás seznámila naše společná kamarádka. Myslím, že naše první vystoupení bylo na předávání cen časopisu Harmonie v roce 1996.

Jaké to je koncertovat s Magdalenou Koženou, dnes už pěveckou hvězdou první kategorie? Nemáte pocit, že se publikum soustředí spíš na ni a vás že většina diváků vnímá jen jako doprovodného klavíristu?
Možná že kdybych hrál tak dobře, že by klavír zcela splynul s Magdaleniným zpěvem a publikum mě nevnímalo vůbec, byl bych nejspokojenější. Ale vážně. Je pravda, že někteří posluchači při pěveckém koncertě na klavíristu stále ještě pohlížejí jako na nějaké nutné zlo, přítomné na pódiu, ale ten pohled se hodně mění. Klavírní part je skutečně ve většině písní a písňových cyklech rovnocenným partnerem zpěvu. Třeba v písních Debussyho, Ravela, Faureho, které Magdalena uvádí na koncertech ráda a často, si klavírní doprovod co do obtížnosti nic nezadá se skladbami těchto autorů pro sólový klavír. A jaké je s Magdalenou koncertovat? Příjemné, protože ona si na žádnou pěveckou hvězdu nebo primadonu nehraje.

V květnu se s Magdalenou chystáte i do Lincoln Centra v New Yorku, ale s obdobným programem jste už, tuším, vystoupili ve Vídni. S jakým úspěchem?
Vystoupení ve Vídni před čtrnácti dny bylo při příležitosti výročního zasedání společností Universal a Deutsche Grammophon. Program byl ale trochu jiný než se chystá pro New York. Tam bude hodně zaměřený na české autory Dvořáka, Janáčka a Martinů, protože koncert se uskuteční v rámci akce, která má představit českou hudbu.

S flétnistou Petrem Pomklou prý připravujete také projekt s jazzovými ambicemi. Je i to jedna z cest, jak oslovit publikum, které zatím na vážnou hudbu pohlíží s nedůvěrou?
I když mám jazz velmi rád, osobně žádné jazzové ambice nemám. Víte ale, že rád hraji Gershwina a skladatele, v jejichž skladbách se prolínají různé vlivy a inspirace, tedy i jazz. A o tom právě je chystaný projekt. Program, ve kterém klasika koketuje s jazzem a obráceně. Osou koncertu je hudba právě George Gershwina a Clauda Bollinga. Snad bude takový koncert atraktivní i pro lidi, kteří na klasiku zrovna nechodí. Ale hlavně věřím, že ti, co přijdou, nebudou zklamaní.

MILAN ŠEFL